Ráno v životě ženy
Řvoucí budík se mi konečně podařilo umlčet. Nenávidím ho, zase mi ukradl čas strávený se Severusem! Vysoukám se po slepu z postele a zcela neelegantním krokem zmizím v koupelně. Rozlepím jedno oko a dívám se na sebe do zrcadla. Přemáhám se k úsměvu. Úsměv?! To je snad až příliš silné slovo. Na tu osobu, která podle fyzických zákonů odrazu má být má maličkost, se prostě nedá culit. Otvírám druhé oko, nepomohlo to. Než začnu drancovat poličku se zkrášlujícími přípravky, opláchnu si obličej studenou vodou. Znovu pohled do zrcadla, i protentokrát bych byla raději, kdyby ten odraz patřil někomu jinému!
No dobře, nebudu příliš kritická. Očistím si pleť tonizační vodou, vmasíruji krém kolem očí a jiný na zbytek obličeje. Skloněná nad umyvadlem s kartáčkem na zuby v ruce, si pak předříkávám startovací pozitivní myšlenky o své fyzické i duševní kráse:
„Jsem zdravá, krásná, inteligentní, vtipná, šarmantní a úspěšná žena. Jsem zdravá, krásná, inteligentní, vtipná, šarmantní, radostná a úspěšná žena. Jsem zdravá, krásná, chytrá…“ Zvednu hlavu. „No vidíš, Margot, dá se to, dá.“
Jo!
Náhlým otevřením dveří od koupelny - kde se objeví hlava dcery s útrpným výrazem ve tváři a slovy: Ty tu budeš asi dlouho, co? - pronikne paprsek ranního světla.
Sákryš! Neumyla jsem si ty oči zbytečně moc? Takové prozření jsem snad ani nechtěla. Co ty vlasy?!
Frustrovaně přerovnávám a uhlazuji neforemnou... prý korunu ženské krásy.
Přesně. Korunu. Víc jsem asi neměla, když jsem stála ve frontě na dokonalý porost hlavy. Sáhnu po další záchraně. Voda, gel, lak na vlasy. Čaruji rukama.
Ať mi někdo prozradí, proč to dneska nejde? Nic nedrží. Je to snad ještě horší.
Přehnala jsem množství gelu? Ztěžkly mi? S hrůzou ohmatávám zběsilý útvar na hlavě. To nebude gelem... Kruci! Blbej lak! Vlasy mám jak překližku.
„Takhle nemůžu nikam jít,“ zasténám zděšeně.
Uklidni se... ještě je tu žehlička. Zoufalé činy si žádají ještě zoufalejší řešení.
Secvaknu horkým nástrojem své ubohé vlasy. Praskají, jako by se odlamovaly. Zuby nehty se držím svých: „Jsem krásná, šarmantní, láskyplná, okouzlující…“
Jediným výsledkem bylo, že změkly, neboť 'účes' se vrátil do původní podoby. Zaúpím a nasupeně odkládám žehličku. Za dveřmi koupelny se netrpělivě ozve:
„Mami! Dělej, nejsi tu sama!“
Neartikulovaně zavrčím v odpověď, což je jasný signál odepřít si protentokrát koupelnu.
„Margot, krása vyzařuje zevnitř,“ pronesu pak do ticha snažíc se přesvědčit odraz v zrcadle. Na krátký okamžik se mi na rtech usadí obdoba úsměvu.
„No, vidíš,“ pohodím hlavou a cítím, jak se o mě otřelo sebevědomí.
To ovšem rychle vzalo roha, když se mi vybavilo, jak jsem včera podlézavě mazala med kolem šéfovy pusy. A jak jsem byla protivná na tchána... a ironicky sarkastická k dceři. Hergot!
No nic, vlastní oduševnělost mě zrovna nepřesvědčila. Začneme s vytvářením aspoň částečně snesitelného obličeje. Rozhlédnu se po důvěrně známých pomocnících.
Jasně... řasenka, pudr, tvářenka. Nevzdává se mé fyzické já.
Hotovo.
Zhluboka se nadechuji, vyrovnávám záda, vypínám hrudník, zatahuji bříško. Kontrola push-up podprsenky, kterou mám na sobě od sundání noční košile. No co, každá maličkost pomůže. Ještě, že doma není nikdo, s kým bych se mohla srovnávat (prásknutí domovních dveří bylo znamením, že dcera odešla do školy).
Ach, to hluboce zakořeněné srovnávání, že?
Poslední kouknutí do zrcadla. O něco smělejší úsměv - jakoby na fešáka, co stojí v dálce, v zemi za zrcadlem.
„Dnes to bylo jen tak tak, Margot.“
Konečně opouštím ranní mučírnu a jdu vstříc novému dni... mezi stejně frustrované ženy středního věku.
Konec
A/N: Určitě každá z nás podobné ráno zažila, některé (jako třeba já) ho zažíváme denně. Každopádně si musíme připomínat, že v tom nejsme sami. Přeji pěkný den s úsměvem na tváři. Margot