Labyrintem šílenství
Tma a ticho. Všude kolem ní to hrozné ticho. Dalo jim práci dostat ji sem. Dokonce ji přivedli v noci, tajně. Když došli před dveře její cely, vzpouzela se a bránila, ale ti špinavci na ni vztáhli ruku a násilím vecpali do téhle smrduté kobky. Do kobky, kterou tvořily jen kamenné zdi a malé zamřížované okno u stropu. Nepomohlo jí nic. Výhružky, křik ani nadávky nezastavily těžké železné dveře, aby se za ní navždy uzavřely. Její drobné pěsti a nehty nic nezmohly. Ještě nějakou dobu doufala v přátele a příbuzné, ale nikdo ji nepřišel vysvobodit. Svět na druhé straně jí byl odepřen, odepsali ji.
Nenávistně se rozhlédla kolem sebe. Nebylo tu nic, jen pach zatuchliny a ještě čehosi jiného. Řekla by, že to byl pach smrti, ale nejspíš za to mohly krysy. Pár už jich zahlédla, když ráno malým oknem proniklo trochu světla. Stáhly se do temných koutů, nebo se protáhly pode dveřmi. Neměla tušení, jak dlouho tu už byla, jak dlouho tu hnila. Dávno svou celu prozkoumala, každý její kousek, ale neobjevila nikde možnost úniku. Bez hůlky byla bezmocná a navíc přítomnost těch proklatých mozkomorů ji přiváděla k šílenství. Někdy nevěděla, zda je den anebo noc... kdy prožívá noční můru a kdy je při vědomí. Byly i chvíle, kdy se cítila tak slabá, že se jen svíjela na studené podlaze ve vší té špíně a naříkala. Zradili ji a dostali sem, nebyl důvod proč se šetřit, stejně je tohle poslední místo, které v životě uvidí, které nikdy neopustí. Pro víru, věrnost... pro lásku. Ach ano. Pro lásku, lásku ke svému Pánovi, svému vůdci.
Sevřela prsty špinavé chuchvalce vlasů ve snaze si je zoufalstvím vyrvat. Tma, jen tma a ticho! Nenávidí to ticho! Proč ji raději nezabijí? Bez něho už její život stejně nemá smysl, nechce ho!
Ach, můj Pane! Proč jsi mě opustil?
Ze vzdáleného kouta zaslechla šramot. A najednou ji uviděla! Vůbec se nebála, měla očka jako dva tmavé korálky a prohlížela si ji jako svůj budoucí oběd. Pak se pohnula a Bellatrix cítila, jak jí krysa přeběhla přes nohu. Rozlítilo ji to a kopla. Štěstí, dostala to. Najednou jich viděla utíkat hned několik. Ty mrchy čekaly na svou kořist. Ta nakopnutá se mrskala u zdi. Rychle vstala a dupla na ni. S uspokojením sledovala agónii zvířete a pak na ní šlápla znovu. Málem uklouzla, jak měla celou botu zaneřáděnou. Ohavné! Dostala takovou zlost, že po ní začala dupat, dokud z ní nezbyl jen flek na kamenech. Řvala na ně, že takhle dopadnou všechny, a ulevilo se jí. Vybila si vztek. Chvíli bylo ticho a pak je uviděla znovu. Koukaly na ni odevšad a Bellatrix měla pocit, že v jejich korálkových očích je hrozba. No jen pojďte, mne nedostanete!
Uvědomila si, že mluví nahlas. Snad už začínala opravdu bláznit. Musí se něčím zabavit a už věděla čím. Rozbila džbánek, v kterém milostivě dostávala vodu, o kamennou podlahu a sebrala několik ostrých střepů. Na krysy, vezme jich sebou, co bude moct. Přikrčila se těsně ke zdi pod malé okno a čekala, nehodlala se jen tak vzdát. Krysy v ní vždy vzbuzovaly odpor, jsou to hrozná zvířata, štítila se jich, ve světě zvířat stály na nejnižším stupínku. Je to jako u lidí. Mudlové jsou také krysy. Odporné krysy, které zabírají místo čistokrevným. A jak ochotně proti ní vypovídali! Kdyby měla možnost se vrátit, se všemi by si to vyřídila! Ta nespravedlnost! Jak mohli... ta chátra, odporná lúza! Mudlové... špinaví, nízcí, k ničemu! Křečovitě skousla rty. Ne, vzpomínky nebyly dobré, bolely, rvaly ji na kusy.
Ze všech sil sevřela v odřených prstech střep. Další z těch proradných stvůr se blížila. Otřásla se odporem, ale zároveň se jí zmocňovala lovecká zuřivost. Ano, to ona byla lovec, ne kořist. Ona byla přece nad nimi, nad těmi špinavci, zrádci, nad tím vším odpadem společnosti. Nebyla žádná špinavá krysa, ona měla čistou krev! Byla Pánova oblíbenkyně. Odporné zakřupání kostí a pískot zazněl kobkou. A další rána dopadla na tělo zvířete. Nedokázala se zastavit, bodala a bodala, dokud z krysy nezbyla krvavá kaše. A pak smích. Šílený, uvolněný, zoufalý... Smála se a chtěla víc. Víc krve, víc krys, víc smrti. Klekla si na všechny čtyři a nepříčetnýma očima pátrala v koutech cely.
Nedostanete mě! Vy zrůdy... zabiju vás. Zabiju vás všechny. Slyšíte?!
Pohyb blízko ní a její ruka znovu udeřila. A snad ještě s větší zuřivostí. Pocit, který jí útok přivodil, se dal téměř přirovnat k rozkoši. Viděla v umírajícím zvířeti nenáviděné tváře svých zrádců a chtěla se pomstít. Pomáhalo to. Bylo to absurdní, ale najednou se cítila... lépe. To malé vítězství nad dotěrnými spoluvězenkyněmi uvolnilo ten nepříjemný tlak v hrudi, který ji dusil a který ji oslaboval. Podle šramotu se zdálo, že se ti malí démoni stahují. Zasmála se, však ona jim ukáže! Ovšem její radost netrvala dlouho. Díky hluku na chodbě zpozorněla a proti své vůli sebou škubla. Hned nato se uklidnila, když rozpoznala tlumené hlasy. Byli to jen strážní, procházeli kolem dveří a zvuk doprovázející jejich kroky Bellatrix napověděl, že vlekli cosi po podlaze. Další nešťastník, jehož bezvládné tělo dopravovali do smradlavé kobky.
Mizerové!
Přitiskla tvář na chladný kov a snažila se zaslechnout o čem nebo o kom strážní mluví. Srdce jí na jeden či dva údery vynechalo. Rodolfus...
Jak se opovážili! Vztáhli na něho ruku... Špinaví bastardi! Co jen s ním udělali?
Začala řvát, nadávat, kvílet. Kroky se zastavily a hrubý hlas ji okřikl:
„Drž hubu! Tady tě nikdo neposlechne, mrcho!“
Dostala záchvat šíleného vzteku a ječela na něj další nadávky. Tloukla pěstmi, nehty si rozdrásala do krve, ale strážný už na její kletby a křik nereagoval. Nakonec utichla, bylo to zbytečné, jen se vyčerpala. Ještě chvíli stála přitisknutá ke dveřím, ale neslyšela nic. Veškeré zvuky na chodbě ustaly. Zase to ohlušující ticho!
Z hladu jí rozbolelo břicho. Byla unavená, musela si odpočinout. Vrátila se ke své pryčně a posadila se. Seděla nehybně tak dlouho, že usnula. Musela tím vyčerpáním usnout, protože ji vzbudila bolest. Jedna z těch bestií ji kousla do prstu. Vykřikla a prudce se posadila. Rukou šmátrala kolem sebe, až našla osvědčený střep, jedinou zbraň, kterou vlastnila. Hlídkovala. Už se naučila je slyšet a určit, kde jsou. Ale další nezaútočily, jako by i ony vyčkávaly. A pak se v cele znatelně ochladilo, Bellatrix se roztřásla a nebylo to jen chladem. Krysy se daly do pohybu. Ale nebylo to směrem k ní, snažily se co nejrychleji dostat ven. S hrůzou pohlédla ke dveřím. Dostavil se někdo horší než byly krysy, někdo, kvůli kterému prožívala své nejhorší noční můry... její věznitel. Strážce, který pečlivě dbal na to, aby zešílela.
Ani se nepohnula, jen rozšířenýma očima hrůzou pozorovala blížící se postavu v kápi. To dobře známé prázdno místo tváře, jež ji hodlalo pohltit. Ze rtů jí stačil uniknout pouze tichý výkřik a ochromenou ji doprovázel do strašných vidin...
Stála před svou obětí, byla opět sama sebou, vznešená, hrdá, krásná, krutá. Chystala se naříkající ženě způsobit pár řezných ran, aby ji donutila mluvit a také proto, že si to užívala.
Bože, všechno bylo tak opravdové, tak skutečné...
Klečící muž za svou ženu prosil, opovržlivě na něho shlédla a pak se mu vysmála. Ano. Ten smích dobře znala. Tohle byla ta Bellatrix, ne vyhublá žena ve špinavých hadrech zamčená v téhle díře!
Až na to, že jakmile vyslovila potřebná slova, pocítila palčivou bolest na vlastní kůži. Záda, paže i hruď měla rozřezané, šaty nasákly krví a zbarvily se do ruda. V první chvíli byla tak zmatená, že nevěděla, co je sen a co realita. Zazmítala sebou na úzkém lůžku a snažila se zastavit krvácení. Ale představa se vrátila. S čistou nenávistí upřela na Franka Longbottoma zrak a s pomstychtivým úšklebkem na něj sesílala jednu mučící kletbu za druhou. Jenže nebyl to muž, kdo se pod napřaženou hůlkou svíjel a proměnil v třesoucí lidskou trosku. Příšerná bolest zachvátila její tělo. Bellatrix probral tvrdý pád na podlahu. Bože můj, proč mě chceš trestat za takovou nulu, jakou byl ten ubožák Longbottom? Nestál ani za rychlou smrt. Uměl jen prosit, plazit se a bát se o mrzký život své ženy a syna.
A pak si šokovaně uvědomila, že ona se o ten svůj už také bojí. Vždyť z toho všeho začínala pomalu šílet. Vyděšeně zírala před sebe, měla pocit, že se ve tmě objevují další obličeje. Chtěla je odehnat a začala po nich házet střepy ze džbánu. Bylo jedno, že nebude mít čím zabíjet krysy, stejně ji jednou dostanou. Jenže obličeje nemizely. Nebyli to už jen Longbottom a jeho žena Alice, přibyli další. Bylo jich stále víc, až tam byli už všichni. Dokonce slyšela dětský pláč, zněl jako mňoukání kočky. Mňouká... bestie... zřejmě tu musí někde být! Zuřivě se rozhlížela. Postavy viděla stále zřetelněji, vystupovaly ze zdi a nenávistně na ni hleděly. Táhněte! Křičí jako smyslů zbavená. Ale neposlouchají, jen mlčí. Vrhá se na ně, její pěsti však jen rozrážejí vzduch, dokud nenarazí na vlhkou zeď a ostrý kámen ji nesedře kůži z kloubů. Další bolest ji ochromí.
Co po mně chcete, vy nicky, ubožáci, měla jsem právo a moc vám to udělat! Já byla vyvolená! Vy jste jen hmyz u mých nohou, takhle vás rozšlapu, takhle!
Dupe kolem sebe a slyší svůj nepřirozený hlas, jak ječí… tváře se posmívají a stále unikají. Nakonec padá zpět na tvrdou zem.
Co to dělá? Koho to chtěla vlastně zabít? Krysy nebo ty tváře, ve které se proměnily? Neví, je vyčerpaná. Už jen leží a cítí mravenčení v poraněných rukou a pachuť krve v ústech. Najednou nevnímá bolest, nevnímá svého společníka. Kolik uplynulo času? Uplynuly snad dny? Nemá tušení. Je jí to jedno, nechce už nic vědět. Ať se ty tváře koukají, kašle na ně, jsou mrtví... MRTVÍ!
A pak...
Mezi těmi všemi se zjevila jiná tvář. Pohltila všechny ostatní a sklonila se přímo nad ni.
„Vzbuď se!“ zaznělo temnou kobkou. Bellatrix sebou trhla, ale oči měla stále zavřené.
Ne, to není možné, to se jí jen něco zdálo. Nemůže to být ON.
„No tak, poslechni, má drahá,“ ozval se znovu známý hlas.
Ale to není... Jak?
„Můj Pane?“ zašeptala překvapeně, oči doširoka rozevřené. Viděla ho tak jasně a byl tak blízko, že by se mohla dotknout jeho tváře. Kdyby jí to dovolil.
„Ano, Bellatrix, jsem to já, tvůj Pán, a volám tě zpátky.“
„Voláte mě, Pane? Copak vy nejste...“ nedokončila, ani teď nebyla schopná to slovo vyslovit.
„Ne, má drahá,“ zazněla odpověď.
„A kde jste?“
„Daleko. Ale přijde den, kdy se vrátím. A v ten den budu potřebovat své věrné, budu potřebovat tebe, Bellatrix.“
Bude ji potřebovat? Vrátí se?
Hypnotizována jeho pohledem přikývla a najednou cítila, jak jí žilami znovu protéká život.
„Ovšem, abys tu pro mě byla, musíš být silná, tahle slabá bytost chvějící se přede mnou není žena, kterou jsem přijal do svých řad.“
Pochybnost v jeho hlase v ní zalarmovala veškerou sílu a odhodlání.
„Budu!“ řekla pevně, a když na úzkých rtech spatřila potěšený úsměv, o něco jemněji dodala: „Vydržím to pro vás, můj pane.“
S vyřčenou přísahou a očima plnýma oddanosti pozorovala, jak Voldemortova tvář mizí.
…
Řekla by, že byl už den - podle proužků světla, které k ní malým oknem pronikalo. Přetočila se na záda. Trvalo vždy jen krátkou chvíli, kdy mohla hřejivé paprsky cítit na své tváři. Ty okamžiky dříve patřily k jediným radostem jejího života, ale teď... Něco se změnilo, něco bylo jinak. Ona se cítila jinak. Pohlédla oknem na světlý kus oblohy a náhlé uvědomění vyvolalo na jejích rtech úsměv. Měla zpět svou víru. Víru v Temného a jediného pána. Neopustil ji a jednoho dne se pro ni vrátí.
KONEC