Touha bez konce
Hodiny odbíjely půlnoc, když Remus vcházel do domu Tonksových. Ještě před necelým rokem by v tuto dobu bojoval - i přes účinky vlkodlačího lektvaru - s mocí úplňku. A dnes… Bylo to pro něho zvláštní, stále si nezvykl na myšlenku, že je volný, že přestal být otrokem měsíce. Na okamžik se zastavil a znovu pohlédl na noční oblohu. Neubránil se úsměvu, ten pocit, smět se po dlouhých letech bolesti a utrpení kochat jeho krásou, byl přímo opojný – i když za něj zaplatil vysokou cenu.
V domě bylo ticho a tma, on však světlo nepotřeboval, po paměti vešel do dětského pokoje. I sem pronikal měsíční svit, a to mu stačilo. Porozhlédl se po nevelké místnosti, už nějakou dobu zde nebyl, nic se však nezměnilo. Přistoupil k postýlce, kde spokojeně spal jeho syn. S dojetím na něho hleděl, zase o něco povyrostl. Vzpomínal na den, kdy se o něm dozvěděl. Tenkrát to pro něho byl šok, nepřál si ho, nenáviděl se za to, že ho zplodil – dokonce opustil i svou milovanou Nymf. Jak byl sobecký a hloupý, tolik se děsil vlkodlaka v sobě, že málem všechno zničil. Za to, že se k rodině vrátil a mohl prožívat s Nymfadorou očekávání jejich syna, být s ním v prvních týdnech života, vděčil Harrymu a jeho lekci.
Na tváři se mu opět usadil úsměv, když si všiml bílé plyšové sovy, kterou k sobě chlapec ve spánku tiskl, vypadala téměř jako Hedvika. Samozřejmě, že tu Harry dnes byl, vždyť je Teddyho kmotr. A nebyl to jediný dárek, na zemi u postýlky bylo ještě několik krabic, které čekaly na rozbalení. Zjištění, že na první narozeniny syna nikdo z blízkých přátel nezapomněl, ho hřálo u srdce. O krok se přiblížil, na nočním stolku zahlédl malé košťátko. Napadlo ho, kdo mohl dát malému dítěti tak nebezpečnou věc.
Sklonil se k spícímu Teddymu a lehce jej pohladil po tvářičce a růžových vláskách.
„Krásné narozeniny, můj drahý chlapče,“ řekl s dojetím.
Jeho syn se ve spánku zavrtěl a usmál se. Ten šťastný úsměv byl pro Remuse odměnou, pro ten si přišel. Najednou ucítil přítomnost další osoby. Nemusel se otáčet, věděl, kdo za ním stojí.
„Jsi tu tentokrát dříve než já,“ ozvalo se mu za zády.
„Promiň, že jsem na tebe nepočkal, ale nemohl jsem se dočkat, až ho spatřím,“ odvětil omluvně.
„To nevadí. Jsem ráda, že jsi tady,“ pousmála se na manžela a rovněž se sklonila nad synkem.
„Tak má za sebou rok života,“ povzdechla si. Přejela prsty po jeho tváři. „Vypadá spokojeně, nemyslíš?“
„Ano, a také unaveně. Zřejmě již vyzkoušel své nové košťátko,“ poznamenal Remus a ukázal na dárek položený u postýlky.
„Jejda, kdo to asi mohl být?“ zasmála se. „Tak z takového dárku musel být u vytržení... a má matka také,“ dodala.
„Nechci ti křivdit, ale neznělo to trochu škodolibě?“
„Možná trošku,“ pohlédla na něho, „ale jsem tak šťastná, že jsme zase spolu.“
„Já taky,“ hlesl a objal ji kolem ramen.
„Ráda bych si ho pochovala, zlíbala a rozesmála... je tak rozkošný.“
„Je dobře, že spí. Rozdovádět ho uprostřed noci, by asi nebyl nejlepší nápad. Pro Andromedu to musel být náročný den, vždyť víš, že náš syn dá občas zabrat.“
„Máš pravdu, ale stejně... Chybí mi jeho smích,“ posteskla si. Jakmile to dořekla, chlapec otevřel oči.
„No, tak se ti to povedlo,“ loupl očima po Nymf, ale pak se pohledem vrátil k synkovi. Nechtěl ho probudit ze spokojeného spánku, ale když už se stalo, hodlal si to užít. „Ahoj, Teddy,“ promluvil k němu. Chlapec se ohlédl po známém hlase.
„Ahoj, miláčku,“ přidala se Nymf a Teddy se na oba zářivě usmál. „Vidíš,… neříkej, že ti právě tohle nechybělo,“ utrousila k Remusovi.
Chlapec z jejich návštěvy měl očividně radost, probral se téměř okamžitě. V tu ránu stál na nožičkách, jednou ručkou se držel madla postýlky a druhou natahoval po mamince.
„Máma,“ zavýskl nadšeně.
Nymf vhrkly slzy do očí. „Ano, broučku, tvoje máma je tady,“ řekla tiše a dotkla se malých prstíků, „a taky tatínek.“ Ohlédla se na svého muže, i on měl lesklé oči.
„Táta,“ rozřehnil se chlapec, a teď už obě ruce natahoval k Remusovi.
„Tak jaké byly narozeniny, co? Jak vidím, dostal jsi hodně důležitých věcí,“ mluvil k němu a syn po svém odpovídal.
Byla to nádherná chvíle, na kterou oba čekali. Teddy byl šťastný a na důkaz toho každou chvíli měnil barvu svých vlasů. Ručkou pořád na něco ukazoval a žvatlal. Z jeho nadšených výkřiků pochopili, že největší radost mu udělalo již zmiňované košťátko, neustále se po něm natahoval. Poskakoval v postýlce a opakoval: „ítat, ítat.“
Ovšem jeho radostný pokřik vzbudil babičku, a ta vzápětí vešla do pokoje.
„Teddy, copak se stalo?“ ptala se chlapce a vzala ho do náruče. „Pročpak nespinkáš, něco se ti zdálo?“
Chlapec stále hleděl na malé košťátko. „Ítat, ítat,“ žádal opakovaně.
„Ale jdi, teď nemůžeš lítat, je noc a ty musíš spinkat,“ vysvětlovala mu babička.
Chlapec se přestal zmítat a zahleděl se přes její rameno. Pak zvedl ručku a ukázal někam prstem.
„Co je, co tam vidíš?“ ptala se zmatená z jeho výrazu a otočila se tam, kam ukazoval. „Nic nevidím, ukazuješ mi měsíc?“
Andromeda se rozhlížela po prázdném pokoji, neměla tušení z čeho je Teddy tak nadšený, ale stále ukazoval na jedno místo a úplněk to nebyl.
„Máma... táta,“ ozval se znovu.
Po jeho slovech ztuhla. „Ty vidíš maminku a tatínka? Ukazuješ na ně?“ hlesla nevěřícně a vrátila se pohledem k jeho veselé tvářičce. Přikývl a zopakoval: „Máma, táta... tam.“ Znovu ukázal před sebe. Andromeda zbledla, to přece není možné nebo ano?
„Nemůžeš vidět maminku, Teddy,“ promluvila, ale neznělo to příliš jistě.
Chlapec natáhl obě ruce před sebe. „Máma.“
Na sucho polkla. Mohl její vnuk opravdu vidět své rodiče? A co oni… jsou mu stále nablízku, nebo přišli pouze v tento den, v den jeho prvních narozenin? Andromedě v očích zaštípaly slzy. Její dcera je někde tady? Se zvláštním pocitem se rozhlédla po pokoji a pak se vrátila k chlapcově tváři.
„Teddy, ty je opravdu vidíš, viď?“ ptala se sevřeným hlasem. Chlapec se zasmál, jako by jí dával zapravdu. Znovu se zahleděla do prázdna.
„Remusi?... Nymfadoro?“ vyslovila opatrně. Jakmile se slyšela říct jméno milované dcery, připadala si jako blázen. Jenže když viděla chování svého vnuka, uvěřila. Pak ucítila na své tváři lehký závan větru a nato... Dala by ruku do ohně, že se jí někdo dotkl.
„Nymf?“ zašeptala a slzy jí stekly na tváře. „Jsi to opravdu ty?“
„Ano, mami, jsem to já... jsme tu oba. Přišli jsme se podívat na syna, popřát mu krásné narozeniny,“ odpověděla, i když ta slova nemohla slyšet, ale i ji přemohlo dojetí. „Budeme muset už jít, mějte se tu dobře,“ dodala a opět pozvedla svoji dlaň, aby se dotkla syna v matčině náruči. Zavýskl, možná ten dotek opravdu cítil. „Dobrou noc, miláčku.“
„Dobrou noc,“ popřál i Remus a usmál se na něj.
„Máma, táta, pápá,“ promluvil Teddy a zamával ručičkou.
Andromeda se rozplakala a přivinula ho těsněji k sobě.
Remus vzal Nymf za ruku a společně vyšli z dětského pokoje. Na tvářích měli šťastný úsměv, strávili nezapomenutelnou chvíli se svým synem. Andromeda znovu ucítila ten lehký vánek, jako by kolem ní někdo prošel. Vyšla s Teddym až na chodbu a spolu s ním hleděla k domovním dveřím, které se samy otevřely. Ale jen chlapec mohl zahlédnout jejich poslední zamávání a úsměv, než zmizeli.
„Sbohem, děti moje,“ zaštkala do ticha.
')
(Odetta, 18. 11. 2012 12:18)