V jednom pokoji jednoho hotelu
Luciuse probudilo lehké chrápání a nedostatek volnosti. Ostatně bylo to tak pokaždé, když v hotelu zůstával přes noc. Stále si ještě nezvykl s někým sdílet lůžko. Navíc, když bylo nepohodlné a pro dvě osoby zcela nevyhovující. Pokusil se vymanit z pevného objetí, aby ulevil ztuhlým svalům, ale silná paže si ho k sobě přitáhla zpět a u ucha se mu ozvalo nespokojené zamručení. Ani ve spánku se jej mladík nehodlal vzdát, o čemž svědčily majetnicky ovinuté paže i nohy kolem Luciusova těla. Rty mu zvlnil lehký úsměv, a přestože měl půlku těla zdřevěnělou, už se o osvobození nepokoušel. Volnou rukou rozhrnul těžké závěsy kolem postele, aby zjistil kolik je hodin. Pokoj se halil ještě do tmy, venku začínalo teprve svítat. Dobrá, může tedy ještě pár hodin zůstat. Nechal závěs zase klesnout a otočil hlavu k mladíkovi. Ve spánku vypadal tak mladě, nevinně a zranitelně. Lucius si povzdechl. Jeho život se brzy změní, ale co s tím mohl udělat? A chtěl s tím něco dělat? Myšlenky mu odbíhaly k blížícím se událostem, k událostem, které ho rozčilovaly, dusily a násilím vracely zpět do reality. A Lucius v tomto okamžiku nechtěl nic víc, než tomu všemu uniknout. Jenže zrovna tak věděl, že nic netrvá věčně. Vždyť i tato časná hodina nemilosrdně ukrajovala kousek po kousku z vyměřeného času, který mu zbýval. Z času, který patřil tomuto pokoji, lůžku a muži, s nímž už několik měsíců spal. Natáhl ruku, aby se prsty dotkl toho živoucího tepla, a pak jimi něžně přejížděl po milencově nahé hrudi. Chtěl si vrýt do paměti každý kousek jeho těla, protože to bylo naposledy. Protože nebyla žádná šance, aby jejich vztah pokračoval.
To přece věděl, ne?! Od samého začátku věděl, že všechno hezké brzy skončí. Proto si tyhle chvíle užíval, ne? Tak kde se to, sakra, zvrtlo?! Kdy přesně se stalo, že se začal bát svých pocitů? Kdy přeskočila jiskra a zažehla v něm plamen, plamen, který nebylo možno uhasit? A Lucius se ho bál, bál se, že ho spálí, spálí na troud a nezbude z něj už nic. Konečně totiž pochopil, jak daleko to zašlo, nakolik jej tento zakázaný poměr oslabil. Protože ať už se mezi ním a Nicolasem dělo cokoliv, nebyl to jen sex, lišilo se to od všeho, co kdy zažil. Jeho milenec mu daroval cosi nebývalého - přátelství a... lásku. Lucius to věděl, sakra, věděl to celou dobu, ale nechtěl si to připouštět! A teď, pod návalem náhlých citů, vůbec nevěděl co dělat. Jak říct, že je konec, že odchází… navždy.
Ta myšlenka ho rozechvěla. Ne. Nechtěl na to teď myslet, ještě je čas, ještě je mu dovoleno milovat to nádherné tělo, užívat si doteky a vášnivé polibky svého milence. Jeho prsty nahradila celá dlaň a sklouzla přes napnuté břicho na mladíkova záda. S náhlou touhou se Lucius přitiskl k nahému tělu a jeho chřípí okamžitě nasálo Nicolasovu teplou, mužnou vůni. Slastně přivřel oči a ústy polaskal odhalený krk. Mladík ze spánku zavzdychal.
„Můj,“ zašeptal Lucius a pokožku lehce stiskl zuby. Slyšel zajíknutí a musel se tomu usmát. Bude mu chybět… možná až příliš. S nikým už nebude schopen zažít tak neskutečnou rozkoš, tak dokonalé souznění těl. A to zjištění v něm vyvolalo náhlou prázdnotu... snad dokonce paniku.
Ani si neuvědomil, že něžné hlazení přešlo do vášnivého a že se nad Nicolasem sklání, aby uvěznil jeho rty ve svých. Původně něžný polibek se rychle změnil v dravější, jakmile mladíkovy rty začaly spolupracovat. Když se po chvíli odtáhl, pozorovaly ho rozespalé, hnědé oči.
„Dobré ráno,“ zapředl Nicolas, zvedl ruku a zapletl ji do dlouhých vlasů. Byly tak jemné, hebké... tak dokonalé.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se Lucius, ale vůbec to neznělo kajícně. Naopak, na rtech se mu usadil hravý úsměv a prsty pokračovaly v laskání, dokud nesklouzly k milencovu boku a pevně jej nestiskly.
Nicolasem projela vlna vzrušení. „Možná sis nevšiml, ale já si vůbec nestěžuju,“ hlesl a zadíval se do šedých očí. Bylo v nich něco zvláštního, něco, co ho nutilo toužit ještě víc. „Právě teď je mi nádherně,“ dodal a stáhl Luciuse na sebe.
„I mně,“ zazněla odpověď.
Každý dotek mladíkových rtů a každá jeho pozornost Luciusovi zanechávala na kůži brnící stopu. Jak se jeho smysly pomalu zatemňovaly, začínal mít pocit, jako by byl zamotaný do neviditelné pavučiny utkané ze samé rozkoše. Bylo zatraceně těžké v ní neuvíznout. V zářivých očích se mu tloukla žhavá touha s pudem sebezáchovy. S posledními zbytky jasného uvažování zastavil ruku, jež zabloudila pod deku a prsty hebkými jako samet přejela po jeho břichu až ke slabinám.
„Nicolasi,“ zasípal nakonec, „počkej chvíli... měli bychom si... musíme si,“ opravil se, „promluvit. Za chvíli budu muset jít.“
Mladík na okamžik ustal v laskání a utrousil na půl úst: „Vážně musíš?“
„Ty víš, že ano,“ odvětil Lucius a pevně sevřel víčka, když milencovy rty opět putovaly po jeho hrdle.
„Nesnáším, když ode mě odcházíš,“ mumlal Nicolas mezi polibky a ještě víc k sobě Luciuse tiskl. „Zůstaň, strávíme den v posteli. Cítím, že bys nebyl proti,“ šeptal a věnoval mu další do koutku úst.
„Nejde to, vážně,“ zavrtěl Lucius hlavou, ale neodtáhl se. I když by zatraceně měl. Měli by si promluvit, měl by mu říct, že to byla jejich poslední noc a ne se nechávat strhnout vášní a ponechat Nicolase falešné naději. Jenže kde byla ta odvaha, s kterou sem včera přišel? To odhodlání se vším skoncovat, a jakmile opustí tento pokoj přijmout svůj úděl? Bylo to těžší, než čekal. Ne. Bylo to zkurveně těžké! Tohle šílenství měl ukončit hned, jak si správně vyložil Nicolasovu motivaci pro společné schůzky. Jenomže neukončil, Lucius neodmítl jeho neohrabané svádění. A co víc, mladší kouzelník se další noc vrátil a chtěl víc... nabídl mu víc. Jenomže jak mohl tenkrát tušit, co se z bláznivého flirtu vyvine? Copak předpokládal, že jej ty čokoládové oči uhranou a doslova připoutají k jejich majiteli? Ne. Nic z toho nepředpokládal, nic z toho neplánoval. A teď...
Lucius věděl, že ho už neuvidí, rodové jméno, čest a povinnost mu již určily osud. Nebyl svobodný člověk, nebyla mu dána výsada rozhodovat sám za sebe. Ale promerlina, jak rád by v tuhle chvíli všechno zahodil!
Mladík se pohnul a vmanévroval na sebe Luciuse tak, že se jejich klíny o sebe otřely.
„Nicolasi...,“ zasténání deroucí se mu z hrdla bylo něco víc než vzrušení, byla v něm i skrytá bolest. Neboť touha prýštící z každého kousku nahého těla, jež se k němu tisklo, a ukrytého jen pod tenkou pokrývkou, mu bolestně připomínala, že o tohle všechno přijde.
„Neposloucháš mě,“ namáhavě polkl, „říkám, že si chci s tebou o něčem promluvit.“
„Hmm,“ zamručel mu blízko u obličeje, „a víš, co bych právě teď chtěl já?“
Nicolasovy dlaně sklouzly po zádech až k jeho půlkám a Lucius zalapal po dechu. Jeho tělo se doslova třáslo touhou. Chtěl to. Merline, tak strašlivě to chtěl! Ale...
„Můžeme pokračovat... potom,“ vydechl. „Pokud budeš ještě chtít.“
„Nemyslím si.“
Mladík se nečekaně zvedl a přetočil se nad něj. Lucius se zajíkl, když se během okamžiku ocitl na zádech, vtlačený do měkkých podušek. Nicolas se rukama zapřel u jeho hlavy, a on mohl spatřit, jak mu v očích probleskuje vášeň.
„V tomhle světle jsi... velmi krásný,“ pronesl s neskrývaným obdivem, a aniž by dal Luciusovi sebemenší šanci protestovat, uvěznil jeho ústa v divokém polibku. S potěšením zaznamenal ruce kolem svého pasu, a jak dychtivě vyšel vstříc proti jeho erekci. Tiše se zasmál a mírně se nadzvedl, aby jejich těla do sebe dokonale zapadla. Lucius pak dlaněmi naváděl jeho vlnící se boky do úžasného rytmu, podobného tomu, v němž se setkávala jejich ústa. Cítil, jak díky tomu smyslnému tanci doslova taje. Nejprve na citové úrovni a posléze i fyzicky.
„Takže... Co kdybychom mluvení nechali na později,“ konstatoval Nicolas, když pro nedostatek vzduchu přerušil polibek. „Protože momentálně mám chuť na zcela jinou činnost.“
„Dobře. Přemluvil jsi mě. Tvoje argumenty jsou silnější než moje,“ zamumlal Lucius. Jeho mozek už sežehla touha a tělo se dožadovalo uspokojení.
Nicolas se uchechtl a kousl svého milence do krku. „Tak jako vždycky.“
Nato sklouzl z Luciusova těla, a ten rozčarováním téměř zavrčel. Do okamžiku než se horká ústa znovu dotkla jeho kůže. Mladší muž se svými rty, jazykem i prsty pomalu propracovával k milencovu pasu. Klouzal vlhkým jazykem po napjatém břiše až ke svému cíli. Lucius pod tíhou slastných pocitů zaklonil hlavu, prsty propletené v mladíkových vlasech. Zavřel oči, všechny myšlenky na vážný rozhovor vzaly za své, dokázal se soustředit jen na ta horká ústa a rozkoš, jež mu působila. Byl už blízko, když jeho milenec přestal. Lucius zalapal po dechu.
„Prosím...“
Nicolas zvedl hlavu a se zalíbením si ho prohlížel.
„Miluju, když prosíš,“ zašeptal a žalostně pomalými pohyby se sunul k němu nahoru. „Miluju, jak přivíráš oči, jak zrychleně dýcháš, když se tě dotýkám,“ pokračoval a nezapomínal při tom zahrnovat milencovo tělo vlhkými polibky. „Miluju, jak báječně reaguješ,“ zavzdychal, když na něho znovu nalehl. „Miluju tebe, Luciusi,“ dodal zastřeným hlasem a sklonil se k jeho tváři.
Ta slova Luciuse probrala. Vytrhla jej z extáze a uvrhla zpět do reality. Proč přišla právě v tuhle chvíli? Proč je musel vyslovit teď, když se ho chystá opustit?
Syčivě vydechl. „Přestaň, Nicolasi!“
Mladík znehybněl. „Luciusi...“ Ale to už jej ze sebe strhl a prudce se posadil. Nicolas byl zmatený. Co řekl nebo udělal špatně? Měl pocit, že si to oba užívají. Zvedl se na lokti a natáhl k němu ruku.
„Co se děje?“ zeptal se a pátravě si ho měřil.
Lucius se k němu pootočil a vyhledal jeho oči. „Promiň, nechtěl jsem být hrubý, ale...“
„Ale co?!“ přerušil ho s naléhavostí v hlase Nicolas.
„Prostě tohle už neříkej. My nemůžeme... nemůžeme tohle dělat, Nicolasi.“
Mladík se také posadil a v uklidňujícím gestu jej políbil na rameno. „Co... milovat se? Doteď jsme to dělali a oběma to bylo příjemné,“ namítl. Bříšky prstů přejel po Luciusově tváři a odhrnul z ní plavé pramínky vlasů, jako by byly nějaký vzácný poklad. „Jde nám to spolu dobře, ne? Tak v čem je problém?!“
„Tak jsem to nemyslel,“ potřásl Lucius hlavou a mírně se odtáhl. „Chci říct, že v tom nemůžeme pokračovat. Už ne.“ Zcela zřetelně cítil, jak se jeho milenec napjal. A když se střetl s hnědýma očima, viděl v nich zmatek.
„Jak to myslíš?... Proč... co se změnilo?“
Lucius na něj chvíli zíral rozpolcený tím, jak odpovědět. Myšlenky se ho marně pokoušely dohnat.
„Všechno!“ hlesl pak.
„Všechno?“ zopakoval mladík a chvíli ho pozoroval, dokud pod tím upřeným pohledem Lucius zbaběle neuhnul. Vůbec mu to, sakra, neusnadňoval.
Nastalé ticho prolomilo šokované vydechnutí a dlaň, jež spočívala na jeho rameni, se bleskově stáhla. Nicolas ztuhl, žaludek se mu stáhl zlou předtuchou a v ústech měl najednou sucho. Nemohl se pořádně nadechnout a srdce mu splašeně bušilo do žeber.
Lucius ho opouští?
Otevřel ústa... a zase je zavřel. Potřeboval najít dřívější vyrovnanost, ale nedařilo se. Ještě chvíli na svého milence shlížel, než opatrně promluvil: „Už se nevrátíš... Tohle je konec?“
Lucius se roztřeseně nadechl, hledaje správná slova. Ale zmohl se pouze na tiché ano.
„Proč?“
To jediné slovo v něm rozpoutalo bouři emocí a v tu chvíli měl chuť proklít sám sebe za slabost, kterou cítil.
„Odpověz mi, Luciusi. Co jsem udělal, že...“
„Ty nic,“ přerušil mladíka a zadíval se do jeho napjaté tváře.
„Tak mi to vysvětli, řekni mi důvod,“ naléhal.
„Za pár dní budu ženatý, Nicolasi,“ odpověděl a jeho oči zalilo čiré zoufalství.
Z mladíkova obličeje se vytratila veškerá barva. Ztěžka dosedl na paty a šokovaně na Luciuse zíral. Očividně toto sdělení nečekal.
„Já si to nevybral. Věř mi,“ dodal prosebně a vztáhl po něm ruku, odstrčil ji.
„To nemyslíš vážně!“
„Nicolasi, já...“
„Kdy jsi mi to chtěl říct, hm?!“ přerušil jej mladík a nyní se odtáhl celým tělem. „A chtěl jsi mi to vůbec říct? Nebo bys poslal krátký vzkaz?“ pokračoval obviňujícím hlasem a chystal se opustit postel.
Lucius po něm skočil a přitáhl si jej zpět. „Máš mě za tak zbabělého? Vážně si myslíš, že bych odešel, aniž bych… Sakra!“ sykl a uchopil milencovu tvář do dlaní. „Ty si myslíš, že tohle chci? Víš, jak je to pro mě těžké? Stokrát raději bych zůstal, neopustil bych tuhle postel, dokud bys o mě stál, ale…“
„Ale?“ vybídl ho tiše mladík.
„Nemohl sis přece myslet, že... Jak dlouho by nám stačilo skrývat se, scházet se potají a krást chvilky pro sebe?“
Nicolas nemohl uvěřit, jak rychle se mezi nimi vše pokazilo. „Být s tebou tajně, i když jen krátký čas, je víc než být bez tebe, Luciusi!“
Zaúpěl a jeho slova zněla poněkud přidušeně. „Tohle mi nedělej! Bereš mi všechnu sílu.“
Nicolasova tvář se stáhla hněvem. „Já tobě?!“ vypálil zlostně. „O čem to všechno bylo, Luciusi? Jestli to chápu správně, tak jsi celou dobu věděl, že mě odkopneš! Chtěl sis užívat než splníš svou povinnost, oženíš se s nějakou... děvkou a zplodíš dědice?!“ vyplivl znechuceně a vykroutil se z milencova sevření.
„Víš, že to není pravda!“ okřikl ho Lucius a zabránil mu v odchodu tím, že ho strhl zpět na lůžko a částečně uvěznil svým tělem. „Nenechám tě jít! Ne takhle!“ řekl a přitlačil jeho ruce do matrace. Muž pod ním těžce dýchal, ale nebránil se. Nehnul ani brvou, když na něho Lucius nalehl a zabořil tvář do jeho krku. Mladík zůstal naprosto nehybný a tichý.
„Bude to v pořádku, Nicolasi,“ šeptal konejšivě a zlehka tiskl své rty na bledou kůži těsně pod jeho levým uchem. „Zvládneme to... Ty to zvládneš.“
Věděl, že má rád jeho hlas, a tak toho nyní využil. Zatímco k němu mluvil, jako by se pokoušel uklidnit divoké zvíře, mohl cítit, jak milencovo bušící srdce začíná zpomalovat. Znovu políbil bledou kůži mladíkova krku, a pak se opatrně svými rty blížil k jeho čelisti. Přitom pomalu uvolnil tlak na Nicolasových zápěstí a jednu ruku přesunul k temeni hlavy, aby se mohl probírat jeho vlasy. Když ho mladík neodstrčil ani nijak nenaznačil sebemenší odpor, odvážil se pohlédnout do jeho tváře. Oči mu žhnuly přemírou emocí. A způsob, jakým se nervózně kousal do spodního rtu, ho nenechal na pochybách, jaká citová bouře se v něm odehrává. Lucius ho takového ještě neviděl. Zasažený náhlým nutkáním uklidnit ho svými rty se sklonil. Hnědé duhovky se zavrtaly do jeho vlastních a v tu ránu jako by jej očarovaly. Najednou si nepřál nic jiného, než slíbat z jeho rysů všechno napětí. Pomalu se přibližoval, dokud nepohltil jeho sevřená ústa. Pár vteřin tak setrval, čekajíc na mladíkovu reakci. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Nicolas jako by znovu ožil, pevně ho objal a vyšel mu vstříc. Hluboce, vláčně, se zničující něhou, která jen podtrhovala osudovost celého jejich vztahu.
Když se od sebe konečně odtrhli, aby popadli dech, Lucius se nezastavil. Prolízával si cestičku k milencově výrazné bradě, a potom pokračoval níž, kde se mazlivě přisál k vystouplému ohryzku. Z Nicolasových rtů unikl hluboký sten. Sám pro sebe se usmál. Na hruď mu položil teplou dlaň a konečky prstů se probíral mužovými jemnými chloupky. Mlčky sledoval jejich tmavou stopu, směřující dolů k pasu a dále do klína. Když se konečně dotkl místa, které nejvíce žadonilo o pozornost, mohl cítit, jak se milencovým tělem prohnala vlna bouřlivého potěšení. Po chvíli vzájemného mazlení a laskání se Lucius slitoval a sklonil se nad jeho mužstvím.
Nicolasův výkřik, když ho obemkla horká ústa, jej roztřásl a zněkolikanásobil vlastní touhu. Žár těla pod ním byl dokonalý - tak zatraceně dokonalý, jeho chuť byla čiré blaho. Nekonečně dlouho jej Lucius miloval prsty a ústy. Líbal ho, hladil, olizoval a sál, dokud nebyl Nicolas poddajný jako hadrová panenka. Až když se naprosto uvolnil a topil se v hlubinách rozkoše, uchopil jej pevně za boky, přetočil na břicho a přitlačil do podušek plnou silou své váhy. Chtěl ho tak strašně, tak zoufale. Jedním plynulým pohybem do něho vnikl. Mladík hrdelně zasténal a Lucius se znovu pohnul, protože chtěl slyšet víc takových zvuků. Natočil k sobě jeho tvář a vyhledal rty, aby se do nich vpil. Doslova mu kradl dech, vnutil svůj jazyk do jeho úst a nutil ho odpovídat. Bral si jeho tělo i jeho duši. Bral si ho se zničující intenzitou, rychle a tvrdě. Protože v ten okamžik existoval jen rytmus a živočišná touha.
Byl už blízko... Nicolas vykřikl zcela nečekaně, prohnul se v zádech a svět kolem něj se právě rozpadal ve výbuchu extáze. Lucius měl najednou pocit, že v pokoji není dost kyslíku. Zoufale vyrážel boky kupředu, dokud i jeho nezalila vlna prudké rozkoše a on konečně vyvrcholil. Chvíli se zdálo, že to nikdy neskončí... A pak bylo po všem. Opustila ho veškerá síla a on se prostě zhroutil dolů, na milencova záda.
Zatímco oba zběsile lapali po dechu, mačkal se na Nicolase a cítil se úplně obnažený a zničený. Věděl, že odteď a navždy patří jen jemu!
Po dlouhou chvíli se ani jeden z nich nepohnul. Zůstali ležet v objetí, zatímco hodiny na zdi nemilosrdně ukrajovaly vteřiny a minuty do nevyhnutelného odchodu.
„Nemusí to skončit,“ pronikl k Luciusovi chraplavý hlas a donutil jej probrat se z příjemné malátnosti. Vzepřel se na loktech a sklouzl z milencova těla.
Nicolas se k němu otočil. „Mohli bychom se občas vídat,“ dodal s nadějí a pátravě mu hleděl do tváře.
Lucius uhnul pohledem. Uvědomil si, že se na něj nedokáže dívat. Prostě nemůže. Právě teď ho byl plný a nevěděl jak se s tím vypořádat. Střetnout se s jeho očima, to už by bylo příliš.
„Luciusi...,“
To jméno spíš vydechnuté než vyslovené se neslo pokojem.
Zakroutil hlavou. „To já nemůžu.“
„Kvůli své budoucí ženě?“ Přikývl. „A myslíš si, že s ní budeš šťastný? Po tom všem co jsme spolu prožili?“
„Vynasnažím se, aby...“
„Aby co...? Aby nic nepoznala?! A řekni, budeš při tom myslet na ni nebo na mě?!“
Lucius konečně vzhlédl. „To není fér, Nicolasi!“
Mladík si naštvaně odfrkl. „Samozřejmě, že to není fér. Celá tahle zkurvená situace není fér!“
„To už jsme probrali. Nemůžu to změnit.“ Lucius se posadil a kouzlem si přivolal prádlo. Hodlal ten rozhovor co nejrychleji ukončit a pokud možno v klidu.
Nicolas si klekl za něho a objal ho pažemi. „Ten sňatek tě zničí. A zničí mě,“ zašeptal mu do ramene.
Lucius se pokoušel zformulovat své myšlenky tak, aby to znovu nevedlo k hádce. Nakonec se pootočil, lehce mladíka políbil na rty a s prosebným výrazem ve tváři se přiměl k odpovědi: „Věř mi, když říkám, že mi na tobě záleží. Ale nemohu, a ani nechci, se tvářit, jako bys byl nějaké špinavé tajemství. Prosím, nechtěj to po mně.“
Nekonečné vteřiny si hleděli do očí. Nicolas polkl a vzápětí vypadal smrtelně vážně.
„Rozumím. Jen bych si přál, abys mohl rozhodovat sám za sebe.“
Lucius na to nic neřekl. Okolnosti byly takové, jaké byly. Pokračoval v oblékání a tentokrát ho žádné paže nezastavily. Nicolas svého bývalého milence pouze bezmocně pozoroval. Byl ochoten spokojit se s čímkoliv, co mu Lucius nabídne, a svou hrdost přitom klidně poslat až do horoucích pekel. Jenomže on od něj nic podobného nevyžadoval. Jak řekl, nechtěl, aby byl špinavým tajemstvím!
Lucius byl hotov. Nyní stál rozpačitě uprostřed pokoje a shlížel na mladíka, který stále nahý ležel natažený na lůžku. Několikrát se nadechl a zoufale se snažil udržet výraz.
„Vážně už musím jít,“ řekl a zdálo se, že jej ta slova stála hodně sil.
Další vteřiny ticha. Lucius měl pocit, že vybuchne, tak moc se snažil držet zpátky. Nesměl couvnout. Když už si myslel, že to nedokáže, mladík se pohnul a promluvil:
„Hodně štěstí.“
Bylo zvláštní, jak ta dvě slova dokázala zklidnit citovou bouři v jeho nitru. Najednou byl schopný pohybu, donutil se dojít ke dveřím a vzít za kliku.
„Luciusi...“
Zastavil se.
„Nejsi sám,“ šeptal dál ten hlas.
Uvědomil si, že zadržuje dech a pokusil se uvolnit. Pár doušků chladného vzduchu mu trochu pomohlo.
„Víš, kde mě najdeš... pokud budeš chtít.“
Zavřel oči, snažil se zahnat nutkavý pocit otočit se. Naposledy se podívat, ale neudělal to. Nemohl. Jen přikývl a pak prošel dveřmi.
Nicolas na ně ještě dlouhou chvíli zamyšleně hleděl. Kdysi mu někdo řekl, že není dobré vložit celý svět do srdce jediného člověka. Tenkrát na to jen hloupě přikývl. A právě teď to udělal. Vložil celý svět do srdce tohoto muže, muže, který mu už nikdy nebude patřit. Měl by litovat? Možná. Ale pravda je taková, že toho nelituje a nikdy nebude.
KONEC
Komentáře
Přehled komentářů
Krásná povídka ale moc smutná.
:-) děkuji
(Margot35, 3. 3. 2013 18:16)Margarett, děkuji za milá slova. Jsem moc ráda, že sis tuhle povídku přečetla, a že se ti moje psaní líbí, cením si toho... A slziček vážím :-).
Užasné...
(Margarett, 3. 3. 2013 17:26)Margot. Poslední dobou se mi líbí láska mezi muži , tak jsem si přečetla tvé dílo. Musím říci, že si to opravdu úžasně napsala. Přesně jsi zachytila jejich pocity a Luciusovo trápení. Vášeň a láska. Prostě ÚŽASNÉ. :-) Musím se přiznat, že si mě dohnala k slzám.
Parada
(Karin, 15. 1. 2020 19:19)