Volání noci
… Jsem sám v lese a začíná bouře. Nebe potemnělo, ptáci utichli. Je slyšet pouze šumění větru ve větvích stromů. S hrůzou zjišťuji, že jsem zabloudil. Cesty náhle vedou jinam než za plného denního světla. Vedou k černým norám a doupatům, ze kterých se ozývá přerývaný dech šíleného zabijáka. Ten dech je cítit starou krví – dech smrti.
Dávám se na útěk, bičován ledovým vichrem, pronásledován bouří. Nohy se mi po kotníky boří do tlejícího listí, jež pronikavě voní. První kapky deště dopadly na mou tvář a oblohu proťal blesk. Zastavím, protože stíny se staly zřetelnějšími. Pohybují se a vlní, jako by to byly kostnaté paže vztahující se k nebi. Víří v děsivě pomalém tanci života i smrti, světla i tmy... a přibližují se. Srdce mi začíná bít rychleji. Krev mi hučí v uších a konečky prstů mi vibruje strach. Zatřásl jsem hlavou ve snaze ty stíny zapudit. Ne, jsou to jen větve stromů zbavené listí. Nezmizely však. Znovu se dávám do běhu, ale brzy musím zpomalit. Srdce už na to nestačí, jeho zběsilý tlukot mi bere sílu. Dech mám povrchní a mělký. Na zádech cítím studený pot. V dálce se objevují světla a zároveň ke mně doléhá vrčivý zvuk, který rychle sílí. Světla pochodní se plazí po obzoru, jdou si pro mne. Úlevou vydechnu. Vzápětí klesám do tlejícího listí. Tíha cizího těla mě doslova drtí pod sebou. Je pozdě, příliš pozdě, noc teď patří Satanovi...
S hrůzou třeštím oči do tmy. Mám pocit, že stěny pokoje jsou najednou blíž a svírají mne ocelovým stiskem. Představy zaplavují a ovládají mou mysl, která vyhřezla z reality. Silný vítr naráží v prudkých poryvech do oken zářících v temné noci jasným světlem. Celým pokojem se rozléhalo jeho skučení a kvílení, které vyvolávalo hluboko v žaludku mrazení strachu. Takového strachu, který vám svírá krk, že nemůžete téměř dýchat. Za takové noci jsou všechny stíny černější, taková noc je jako stvořená pro příšery. Divný pocit zaplavil mé třesoucí tělo. Pocit, že noční můry přestávají být pouhými sny, že se právě teď stávají skutečností.
...
Malý chlapec ležel na zádech ve své posteli a pozoroval stíny stromů, které tančily na stropě. Měsíc, částečně zakrytý větvemi, visel na obloze jako velký zářící míč. Blížil se k úplňku... už brzy. Zadíval se oknem ven. Přitahoval jej a děsil zároveň. Bylo to divné, občas měl pocit, že ho ta věc volá jménem a láká k sobě.
'Remusi...'
Otřásl se. Ne, to nemůže být skutečné, to jen jeho mysl si s ním nepěkně zahrávala! Přesto okamžitě zasunul nohy pod deku a přikryl se až k bradě. Pod dekou je v bezpečí, uklidňoval se, tam na něj nikdo nedosáhne. Žádný odporně chlupatý pařát s ostrými drápy. Ještě víc se přikrčil, zdálo se mu, že z temných koutů a skříní se vynořují stvoření noci. Před očima se blýskly vyceněné tesáky a pak se ozvala... rána. Remus vykřikl a přimáčkl se ke zdi. Uvolněná okenice narazila do dřevěné stěny domu. Ze rtů mu unikl úlevný povzdech. Nenáviděl strach, nenáviděl, když byl vyděšený, ale od útoku v lese, když ho napadla ta... věc - všichni tvrdili, že to byl vlk, ale on si tak jistý nebyl - stačilo málo a on se hned krčil v koutě. Při té vzpomínce si sáhl na rameno. Rána už dávno nebolela a téměř se zahojila. Jen dnes protivně svěděla a byla zapálená. Znovu se jeho oči střetly s měsícem. Sálal, volal, vábil, naháněl strach. Našel v sobě odvahu, skopl přikrývku a vysoukal se z postele. Ještě trochu nejistým krokem přešel k oknu, aby okenice zavřel. Když vyhlédl do zahrady, nebylo nic vidět.
Opravdu nic?
Znovu očima prolétl nedaleká křoví, až nakonec mírně zakroutil hlavou. Jeho představivost ho dokázala dohnat do stavu, kdy se bál vlastního stínu. Dokázala do nejmenších detailů vykreslit věci.... Věci, které tiše číhají ve stínech, které vydávají vrčivé zvuky a ty zvuky znějí jako jeho jméno. Věci, které pozorují svou kořist zářícíma očima. Věci, které za úplňku zarývají své pařáty do vlahé hlíny a s neúprosnou vášní vyjí na měsíc. Věci...
Dveře do jeho pokoje se otevřely.
„Remusi, proč nespíš,“ pokáral jej otec.
„Nemůžu spát, něco mě vylekalo,“ přiznal neochotně, ale pak se pohledem vrátil k oknu. „A taky ten měsíc. Nezdá se ti, že září víc než jindy?“ zeptal se, aniž by od něho odtrhl oči. Znovu cítil ten zvláštní pocit v těle, to vábení. Vyrušil ho až pohyb otce, který prudce přibouchl okenice a zajistil je západkou.
„Mluvíš nesmysly,“ zamračil se pak na chlapce. „Je stejný jako vždycky. A teď běž do postele,“ dodal a nesmlouvavě syna odváděl od okna. Remusovi ale neunikl jeho ustaraný pohled.
„Otče?“ promluvil, když znovu ulehl do postele.
„Ano?“
Remus na něho upřel vážný pohled. „Myslíš, že jsem slaboch, protože... protože mám strach?“
„Remusi, nikdy jsem si o tobě nic takového nemyslel. A ani nebudu. Mít strach není slabost. Slabost je poddat se mu, nečelit mu. A ty mu čelíš, synu.“
„Nejsem si jistý. Chtěl bych být statečný, ale něco se se mnou děje, otče. Já... cítím se jinak, měním se.“ Poslední slova z jeho úst zněla tak cize, tak šíleně. A přesto... tušil, že jsou pravdivá.
„Co tím myslíš, chlapče?“ zeptal se otec a pátravě na syna pohlédl. „Cítíš se nemocný? Bolí tě ta rána?“ Staral se a dotkl se dlaní bledého čela. „Horečku nemáš, možná jsi jen unavený po tom všem. Zřejmě ještě nejsi zcela v pořádku,“ poznamenal, „i když zranění nebylo hluboké, utrpěl jsi šok a ten vlk...“ zmlkl, nezáleželo na tom, jak moc tomu chtěl věřit. Nebyl slepý, jeho syn měl pravdu, změnil se. A s blížícím se úplňkem ta změna byla patrnější. Nepřál si to, nechtěl to, nenáviděl to... a nemohl s tím nic dělat. Vlk, vlk, vlk! Proč to nemohl být obyčejný vlk?! Proč jeho syn? Copak si zasloužil tak krutý osud? Proč ne on?
„To nic... to nic,“ zašeptal a pohladil chlapce po paži.
„Je to zlo, otče. A blíží se... blíží se ke mně. Vím to.“
„Ne, nevíš! Ještě ne. A teď si odpočiň,“ přikázal otec a pečlivě chlapce přikryl.
Remus tomu nevěřil, ale jak má vysvětlit své pocity, ten vnitřní neklid, tu divokou touhu rozběhnout se ven, do lesů a ztratit se v náruči noci? Sám tomu nerozuměl, dost dobře nechápal. Proto už nic neřekl a pouze nepatrně přikývl. Nechtěl otce trápit, nechtěl mu brát víru.
„Dnes klidně spi,“ popřál mu otec a vstal z jeho lůžka.
‚Ano, dnes ještě klidně spi, možná i zítra, pozítří... a pak se rozhodne. Nastane úplněk, teprve tu noc se ukáže, zda jsi prokletý či nikoli. A zda jsem já dobrý otec.‘
„Bude to v pořádku. Uvidíš,“ ujišťoval jeho i sebe a opravdu se modlil, aby nelhal.
Remus neodpověděl, pohledem zabloudil k místu, kde za zavřenými okenicemi tušil měsíc.
„Dobrou noc, chlapče.“
Za otcem se tiše zavřely dveře pokoje a on měl pocit, jako by se zavřely navždy.
…
Už několik let jsem tvorem noci. Osamělým tvorem. Jediný Brumbál ví, pomáhá mi, chrání mé tajemství... chrání mě. Jsem mu vděčný, opravdu vděčný, protože kdyby to nedělal, stal bych se jedním z nich. Vyvrhelem, zvířetem lačnícím po lovu, po krvi... stal bych se vrahem v rukách zkušeného učitele, mého stvořitele. Při vzpomínce na žluté oči číhající v temných koutech mého dětského pokoje, na pařáty s ostrými drápy, které mě ve snech děsily, jsem se otřásl. Nechtěl jsem na něho myslet, nenáviděl jsem ho, zavinil smrt mého otce, zničil všechno, co jsem znal, co jsem měl. Vzal mi život, aby mi dal jiný. Život bez budoucnosti, život plný nočních můr, život v temnotě a samotě. Ale jednou... jednou ho sám vyhledám, pozná, co stvořil, kým skutečně jsem. Udělal ze mě zrůdu a zaplatí za to. Za všechny zmařené životy, za mého otce, za můj život! Pozná moji skutečnou tvář, okusí své dílo na vlastní kůži. Protože nepočítá s jedním, nemá ani tušení, že stvořil vlastní smrt. To já se s ním na konci utkám a zabiju ho!
Na rty se mi vloudí odhodlaný úsměv. Sebevědoměji pohlédnu do vzdáleného kraje. Rodné město nechávám navždy za sebou a kráčím obklopen tmavnoucím prostorem vstříc novému domovu. Uvědomuji si, že dnes se setmělo brzy, příliš brzy. Do Prasinek to mám ještě několik kilometrů a na obloze už se objevily první hvězdy. Ale dnešní noc je ještě bezpečno. Já jsem ještě bezpečný.
Kamenná cesta pod mýma nohama je uklidňující, jako stuha skutečnosti ve světě snů, ve světě nočních můr. Jdu po té stuze a snažím se nemyslet na všechny ty věci. Ostrý výkřik protíná noc, je to jen pták? Snad. S nadějí hledím k obzoru. Objeví se pro mne ještě někdy jasná sluneční záře? Nebo je mým údělem pouze rudý, krvavý úsvit? Nevím. Ale doufám. Život osamělého vlka mi nestačí.
KONEC