Zlomená
Mladý pán na Malfoy Manor neklidně spal, občas sebou prudce trhnul a křečovitě prsty svíral přikrývku. Jako každou noc tak i dnes, ho pronásledovaly vzpomínky na dívku, které ublížil. Pokaždé se mu zdál stejný sen, na jehož konci se probouzel zpocený a s podivným pocitem prázdnoty. V minulosti svým snům nepřikládal žádný význam, ale tohle bylo jiné, skutečné. A tentokrát měl příběh i konec, konec, který Luciuse vyděsil.
Rozrušeně se rozhlédl po ložnici, až pohledem utkvěl na tváři své ženy. Spokojeně oddechovala a na rtech jí pohrával úsměv. Pohled na její mladou a nevinou krásu jej uklidňoval. Přes počáteční zlost a nenávist k dohodnutému sňatku se už dávno přenesl, nakonec musel uznat, že měl jeho otec pravdu. Narcisa mu byla dobrou ženou a on se naučil ji ctít a respektovat. Možná, že přátelství je pro společný život cennější než mladistvá láska.
V mysli se mu zjevila jiná tvář a jiné oči. Oči, které ho ve snu tak vyděsily. Byly skelné, a přesto na něho vyčítavě hleděly. Promodralá ústa pak zašeptala: „Luciusi, budeš hodně trpět.“ Dlaněmi si přejel po obličeji a uhladil si dlouhé vlasy dozadu.
Jak moc se toho chtěl zbavit!
Musel vstát, ten sen v něm všechno rozbouřil, vyvolal nechtěné vzpomínky.
Jak to bylo vlastně dlouho, kdy ji viděl naposledy? Dva, tři roky?... Ne, déle… vlastně je to jedno, nikdy se o ni nezajímal, nestaral se, co se s ní stalo po tom, co ji opustil. Příliš si zakládal na svém jméně, než aby se bouřil proti otci a obhájil své city k chudé dívce. Ano, svoji budoucnost a prestiž stavěl nadevše a na milou dívku, která mu dala své srdce, zapomněl.
Došel k baru a vyndal z něho láhev koňaku, aby si štědře nalil. Pomalu upíjel a sedl si do křesla u krbu. Zamyšleně hleděl do plamenů a proti své vůli se vracel do malé vesnice v Irsku. Do prostého domku, kde se svou matkou žila Sarah. To léto trávil u svého přítele a na jedné slavnosti ji poznal. Zalíbila se mu na první pohled. Nebyl žádný nezkušený mladíček, věděl, jak zapůsobit na dívky, a také si byl moc dobře vědom, jak působí on na ně. Ale Sarah byla jiná, nelákal ji pohledný a všemi obletovaný Angličan, starala se pouze o svoji práci a jeho zájmu si nevšímala. Tím ho vábila ještě víc, tohle bylo pro něho nové, sálala z ní nevinnost a čistota, a to ho přitahovalo. Bylo to zvláštní, ale nemohl jí odolat, úmyslně vyhledával její společnost a vymýšlel si jakoukoliv záminku, jen aby se s ní mohl vidět. Jejich „náhodná“ setkání se stala pravidelností a on pomalu zjišťoval, že už nejde o hloupou sázku nebo pobavení, ale že je mu v její přítomnosti dobře. Odhodil svoji pýchu a nahradil ji upřímností. Čím více času s ní trávil, tím více se cítil ztracený bez ní. Probudila v něm city, které doposud nezažil. Nechal se jimi strhnout a to byla chyba. Kdyby víc myslel na své jméno a postavení, nikdy by nedovolil, aby to zašlo tak daleko. Od začátku mu bylo přece jasné, že to nikam vést nemůže. Sarah nebyla dívka pro něho, byť sebekrásnější a milejší. Měl to zarazit včas, ale nedokázal to, byl s ní příliš šťastný a chtěl, aby to tak zůstalo. Léto však skončilo a otec si žádal synův rychlý návrat domů, měl pro něho přichystané překvapení. Lucius byl z odjezdu zoufalý, tušil, že se už nikdy nevrátí, že ji navždy opouští, ale byl příliš zbabělý, aby to Sarah řekl.
„Tolik pro mě znamenáš,“ tvrdil jí tu poslední noc, když znaveni vedle sebe leželi pod noční oblohou. V tu chvíli to, co řekl, myslel upřímně.
Zvedla se na lokti, aby mu viděla do tváře. „Miluju tě, Luciusi, a nikoho jiného než tebe už nechci.“
„Tohle neříkej,“ hlesl a přitáhl si ji blíž.
Nikdy na tebe nezapomenu, pomyslel si.
Jenže zapomněl. Nepostavil se proti otci, když mu s patřičnou dávkou povýšenosti sdělil, jaké plány s ním mají. I když v něm všechno křičelo a volalo jméno letní lásky, brzy ten hlas umlčel. Přijal vše, co mu otec nabízel a začal se ucházet o dívku, o které nic nevěděl a která ho vůbec nezajímala. Ignoroval bolest v srdci tak dlouho, dokud nezůstala jen prázdnota. I tu časem nahradilo přátelství k budoucí ženě. Sarah se ozval jen jednou, a to způsobem, na který nebyl hrdý. Poslal jí svatební oznámení, kam připsal jen několik slov - aby na něho nečekala a aby zapomněla. Byl pro ni navždy ztracen.
Celou tu dobu na ni nemyslel, jen občas, když se miloval se svojí ženou, míval pocit, že hledí do modrých očí a mezi prsty svírá dlouhé kadeře hnědých vlasů. Narcise o Sarah nikdy neřekl, nikdy jí nevysvětlil své chování, když se mu podobná věc stala a on se najednou choval odtažitě.
K čemu by to bylo? Vždyť už to bylo všechno pryč!
Dopil zbytek koňaku a prázdnou sklenku postavil na stolek. Sám nad sebou se útrpně usmál. Hloupé vzpomínky. Vstal a šel zpátky do ložnice.
Narcisa zaregistrovala prázdné místo vedle sebe, ale než se stačila plně probrat, slyšela ho přicházet.
„Proč nespíš… děje se něco?“ hlesla rozespale.
„Nic… měl jsem jen sen,“ odvětil. Lehl si zpět do postele a ona se k němu zády přitiskla. Objal ji pažemi a jednou rukou spočinul na vystouplém břiše. Za pár měsíců mu dá syna, co víc by si mohl přát?
* * *
Sarah stála na pokraji skály a shlížela do temné propasti. Foukal ledový vítr a zmrzlé kapky vody jí sekaly do tváře. Dokonce i slzy, jež jí kanuly z očí, se změnily na krystalky ledu a třpytily se na bledé kůži jako drahokamy. Zavřela oči, zcela se ponořila do osvobozujícího pocitu, který přinese skok dolů. Myslela jen na ten pád, na rychlý konec, kdy se její zmučená duše osvobodí od těla a přijme ji smrt. Pak už nic neucítí, žádnou bolest, žádnou touhu... najde klid. Popošla o další krůček k okraji. Udělá to, chce to skončit, už nemůže. Otevřela oči a nepřítomně pohlédla na pletený šál ve svých rukách. Nic jí už nezbylo, o všechno přišla, tudíž už nemusí snášet tíhu zbytečného žití. Usmála se a s mírně šíleným výrazem v očích znovu pohlédla do černé nicoty pod ní. Už jen poslední krůček a...
„Haló, slečno,“ ozvalo se blízko ní, „co to tam děláte.“
Sarah se tak lekla, že nebezpečně zavrávorala na samém okraji propasti.
„No tak, neblázněte, vždyť spadnete dolů!“ volal na ni znovu příchozí.
O krok couvla, a aniž by na něho pohlédla, rozběhla se pryč.
„Stůjte!... Já vám nic neudělám... slyšíte?... Počkejte!“ volal za ní ještě muž, ale když se nezastavila, pronásledování vzdal. „Holka jedna bláznivá, kam chce asi v tomhle nečase jít?!“
Sarah se zastavila, až když ji skryly vysoké stromy a byla si jistá, že ji nikdo nepronásleduje. Otočila se a pohledem hodnotila vyšlapanou cestu, která se táhla od místa kde stála. Nikdy mě nenajdou, usmívala se pro sebe šíleně, a počínající sněžení ještě zvyšovalo její odhodlání. I kdyby se o to snad pokoušeli, vítr a padající sníh brzy zahladí její stopy. Podívala se nahoru, měla pocit, že i ty stromy, kývající se ve větru ze strany na stranu, jako by přikyvovaly a utvrzovaly ji v tom, že dělá správně, že se v žádném případě a za žádných okolností nemá vracet. Pokračovala dál, hlouběji do lesa. Brodila se sněhem a jen občas se opřela o jeden z obrovských stromů, které ji obklopovaly ze všech stran, aby si na chvíli odpočinula. Pak znovu vykročila vpřed.
Když už nemohla skočit do rokle, chtěla dojít na místo, které důvěrně znala, kam utíkala, když už to nemohla snést. Jenže bylo stále těžší zvedat nohy hluboko zabořené do sněhu, kterého hrozivě přibývalo. Její krok se zpomaloval stejně tak jako jí ubývalo sil. Zastavila se, aby se vydýchala. Z ledového vzduchu ji každý nádech bolel, měla pocit, že se jí trhají plíce. Rozhlédla se kolem sebe, neviděla nic než nekonečné stromy, ale nemohlo to být už daleko, vždyť ušla takový kus cesty a navíc se začínalo stmívat. Odhodlaně se vydala dál, nesměla to vzdát, vždyť proto utekla. Rozhodla se v okamžiku, když zjistila, že...
Zavřela oči a přitiskla k sobě ještě pevněji pletený šál. Znovu se pokusila zhluboka nadechnout. Následná bolest ji na okamžik ochromila. Musela se znovu zastavit a opřít se zády o silný strom, snažila se dýchat jen mělce, aby ulevila plicím. Nesměla na místě zůstat dlouho, přemohla by ji únava a nedokázala by pokračovat ve své cestě. Jenže byla příliš slabá a najednou ji napadlo, že je to vlastně jedno kde skončí. Chtělo se jí spát, vzpomínala na teplý krb u nich doma, na matku jak chystá večeři… Vzpomínky ji dohnaly a nedokázala je zastavit. Myslela na Luciuse, na dny strávené v jeho náruči, na láskyplný pohled, na slova, která jí řekl. S bolestí se podívala na pestrobarevný balík v rukou. Vybavila si den, kdy se jí svět zhroutil jako domeček z karet. A stejně jako tenkrát i dnes, jí srdce krvácelo nad jeho zradou. Lucius... její Lucius. Znamenal pro ni všechno... dala mu všechno, a přesto na ni zapomněl, vzal si jinou. Vzpomínky ji tížily jako závaží. Najednou slyšela matčina slova:
„I když jsme chudá rodina, nikdy nesmíš pošpinit svou čest, tvoje dobrá pověst je všechno co máš. Musíš být chytrá a mužům jako je on se vyhýbat. Zajímá ho pouze tvá krása a až se jí nabaží, opustí tě!“
Matce se Lucius vůbec nezamlouval, neviděla v něm, na rozdíl od své dcery, nic dobrého a ze všech sil se snažila jejich setkání zabránit.
„Ale on mě přece miloval!“ zachraptěla do ticha a rozeštkala se.
Mráz pomalu ochromoval celé její tělo, cítila, jak vyčerpáním klesá podél stromu. Ne! Žádné myšlenky na domov, na Luciuse… musí jít ještě kousek, ještě pár kroků a bude u cíle. Už každou chvíli se musí objevit malý palouček, kam dopadají hřejivé paprsky slunce a rostou květy různých barev, kde se cítila čistá a zase krásná jako dřív. Tam najde svůj klid, svoji svobodu. Narovnala se a mátožně šla krok za krokem vpřed, už neviděla na cestu, prostě jen šla.
Ani nevěděla, jakým zázrakem to dokázala, ale i v té tmě rozeznávala známé místo.
„Ach Merline, děkuji ti,“ zasýpala a došla k obrovskému kameni, o kterém si vždy myslela, že za dávných časů sloužil jako obětní oltář, a vyčerpáním se na něj zhroutila.
Neopustil ji, dovedl ji až sem a dovolil jí zemřít na tomhle posvátném místě. Dívala se na temné nebe a nevnímala sněhové vločky, jež dopadaly na její tvář, necítila už ani mráz. Bylo jí dobře, dokázala to a teď už chtěla jen myslet na ty, které milovala a které tu zanechá.
V myšlenkách se vrátila ke dni, kdy v rukou držela svatební oznámení. Nemohla tomu uvěřit, chtěla jet za ním... prosit, žadonit, ale matka jí bránila.
„Varovala jsem tě. Takový jako on se nežení s dívkami z chudých poměrů!“ říkávala stále dokola a pláč ani prosby neobměkčily její srdce. „Zapomeneš. O to se už postarám!“
Jenže po nějaké době se i matce veškeré naděje zhroutily. Její dcera zahodila to jediné věno, které měla kromě krásy. Pošlapala svoji čest, zničila sobě i své matce dobrou pověst.
„Cos to udělala?!“ zakvílela, když ji jednou přistihla polonahou, jak zvrací do umyvadla, a odhalila tak tajemství, které před ní Sarah už několik týdnů úzkostlivě tajila.
Šokovaně na ni hleděla a v první chvíli nebyla schopná žádné reakce.
To ji tak špatně vychovala? Nevštípila jí dostatečně zásady, které každá slušná dívka má?!
„Odpusť, mami,“ hlesla a zakryla se ručníkem.
„Co?!... Odpustit?“ Dceřina slova ji probrala. Dvěma kroky byla u ní a pohlavkovala ji hlava nehlava. „Jak jsi to mohla udělat?“ křičela a její dlaň nepřestávala dopadat na dívčinu tvář, ramena a záda, jak se snažila chránit před dalšími ranami. „Zostudila jsi naši rodinu, tvůj otec se nad takovým hříchem musí obracet v hrobě!“
„Mami, přestaň,“ prosila s pláčem Sarah. „Nikoho jsem nezostudila, miluju ho a on miloval mě!“
Matka ji přestala tlouct, celá zadýchaná od ní o krok ustoupila.
„Ty jedna nevděčnice!... Miloval tě?... Pche, a kde je teď, proč nepřijde a nepožádá mě o tvoji ruku?!“ Dívala se na dceru a žasla nad její naivitou. Měla opět chuť ji ztlouct, aby se probrala. „Jsi příliš hloupá, abys věděla, jací muži jsou. Pobavil se a ještě ti zanechal břemeno... Vždyť, kdo si tě teď vezme?!“ dodala zoufale.
„Já nikoho nechci!“ vyhrkla Sarah, a když zjistila, že se matka už trochu uklidnila, přestala se krčit v rohu a rovně se postavila přímo proti ní. „Zůstanu sama s dítětem,“ dodala pevně.
„Ty ses zbláznila! Na to zapomeň, co nejdřív odjedeš k mé švagrové, žije daleko odsud, a tam to dítě porodíš! Ona se už o něj postará. Až se vrátíš, řekneme, žes byla nemocná a musela odjet, nějakou dobu počkáme a pak se vdáš, za koho ti určím!“
Sarah na matku vyděšeně hleděla. „To neudělám! Nevzdám se ho!“
Ta se k ní opět nebezpečně přiblížila. „Uděláš, nebo táhni z mého domu... i s tím bastardem!“
Sarah se téměř podlomily nohy. Vlastní matka ji vyhání z domu, Lucius se už neozval, nechtěl ji, nikoho jiného neměla... co má tedy dělat? Jak by se sama uživila, když by s břichem nemohla pracovat? A co potom? Ach Luciusi, cos mi to udělal?
„No?!“ vybídla ji výhružně matka a přísně na ni hleděla.
Sarah přikývla.
„Dobře. Zítra napíšu Marion. A varuju tě, uděláš vše, co ti řekne a svůj pobyt si u ní pěkně odpracuješ. Rozumíš?!“
Znovu přikývla.
„Tak, teď se oblékni a do odjezdu s nikým nepromluvíš a nevystrčíš nos z domu. Jen doufám, že si toho ještě nikdo nevšiml a nemá podezření. Víš, jací lidé jsou a drby se šíří příliš rychle,“ promlouvala k dceři starostlivě a nespouštěla z ní oči. „A ať tě ani nenapadne zkusit utéct. Udělalas chybu, musíš za ni nést následky. Jsem si jistá, že Marion tomu děcku najde vhodné rodiče, nebude se mít zle,“ dodala už mírněji, aby dceru lépe přesvědčila.
Se svou švagrovou se nestýkaly, protože se vdala příliš dobře, než aby se zahazovala s rodinou svého bratra, který se oženil sice z lásky, ale chudě. Styděla se za jeho rodinu, ale ona věděla, že na rodinném jméně jí záleží, nedovolila by, aby ho její neteř takhle zhanobila. Také si byla jistá, že o to malé bude skutečně postaráno, ani Marion nebyla tak krutá, aby ublížila nevinnému dítěti.
A tak Sarah jednoho dne ze své rodné vsi zmizela. Když se s ní matka loučila, nenapadlo ji, že už dceru nikdy neuvidí. Marion pro ni poslala skřítku a nechala ji dopravit na venkov, kde byla zavřená několik měsíců. Když Sarah po těžké noci naplněné krutou bolestí a za pomoci jen skřítky, přivedla na svět drobného, slaboučkého chlapce, věděla, že se ho nedokáže vzdát. Příliš v něm viděla podobu muže, kterého sice už neuvidí, ale nikdy nepřestane milovat. Uprosila skřítku, aby počkala alespoň do druhého dne, než to oznámí své paní, a dopřála jí tak několik hodin času se svým synem. Měla už plán, ale potřebovala trochu zesílit. Když druhý den navečer skřítka zmizela, aby informovala paní Marion o narození dítěte, Sarah sbalila pár věcí, které našla a mohly jí být k užitku, a i s dítětem utekla. Jelikož jí sebraly hůlku, bylo obtížné cestovat a uživit se, přesto se dostala od tety dostatečně daleko a snažila se zabezpečit sebe i dítě. Dělala, co bylo zapotřebí, šla tam, kde byla práce a dvě ruce navíc byly vítány, ale v zimě to bylo horší. Hlad a mráz ji vyhnal do města, jenže nikde nemohla sehnat práci, na překážku bylo dítě nebo její mládí. Byla už zoufalá, chlapeček byl stále slaboučký a ona už neměla mléko. Denně chodila od domu k domu a žebrala o práci, o jídlo, o nocleh, ale většinou ji vyhnali. Až skončila ve čtvrti, které se každá slušná dívka vyhýbala, ale jí už nic jiného než krása a mládí nezbylo a její syn, její všechno, potřeboval teplo a jíst. Muži si brali, co nabízela a ona za to mohla živit svého chlapečka. Dělala všechno, aby se postarala o syna. On byl její svět, pro něho byla schopná obětovat cokoliv.
Na tohle už nechtěla vzpomínat, nebyla tou ubohou, muži pošpiněnou, zlomenou ženou, stala se opět Sarah, veselou a nevinnou dívkou, kterou kdysi bývala. Tu přeměnu dokázalo tohle místo, všechno špatné zůstalo daleko za lesem. Pousmála se, brzy bude konec, bude volná. Ze všech sil, které jí ještě zbývaly, přitiskla k srdci pletený šál. Uvědomila si, že se jí dýchá lépe, už to tolik nebolelo. Stále hleděla k nebi, jako by na něco čekala. A pak to spatřila, sluneční záři a v ní viděla svého chlapečka, jeho blonďaté vlásky světélkovaly ve slunci, smál se a natahoval k ní ručičky.
„Mami... maminko,“ volal a jeho šedé oči na ni upřeně hleděly. Byla šťastná. Rozběhla se k němu a vzala ho do náruče. Tiskla ho k sobě, líbala na tváře a do vlásků. Tolik se podobal svému otci. I na něho myslela a v tu chvíli litovala, že ho nepoznal. Sevřelo se jí srdce náhlým smutkem, stále ho milovala, i když jí nepatřil a měl jinou rodinu.
„Ach Luciusi,“ zasýpala sotva slyšitelně, „nechci to, ale i ty poznáš bolest a strach, budeš hodně trpět.“
Její dech slábnul, zbývaly jí poslední údery srdce a ruce už nedokázaly udržet poklad zabalený v pestrobarevné dece. Pomalu povolovaly v sevření, až bezvládně klesly na chladný kámen. Byl konec, neměla už sílu na další nadechnutí. S posledním výdechem zmizela i tvář Luciuse, její lásky, jejího osudu.
* * *
Lucius se od noci, kdy ho vzbudil sen o Sarah, nedokázal zbavit stísněného pocitu. Pronásledovaly ho vzpomínky. Často se mu stávalo, že byl myšlenkami jinde a Narcisa si toho začínala všímat. Když se ho pak ptala na změnu nálad, zda se něco neděje, býval podrážděný a pokaždé ji odbyl jen nějakou výmluvou. V noci ho pak mučil pohled do očí bývalé lásky, slýchával její hlas a smích, když se ocital v jejím náručí. Myslel, že na tohle všechno už zapomněl, ale po každém takovém snu býval čím dál víc rozvrácený. Miloval Narcisu, ale cítil, že se k Sarah nezachoval poctivě a poslední dva týdny ho sžíral pocit viny.
„Luciusi, kdo je Sarah?“ zeptala se jedno ráno, když se opět probudila sama v posteli a našla ho sedět u krbu se sklenkou v ruce.
Byl tak zamyšlený, že její příchod ani nepostřehl, probrala ho až slova, jež řekla. Překvapeně se na ni podíval.
„Volal jsi ze spaní její jméno,“ dodala na vysvětlení.
„Není nutné o tom mluvit,“ řekl stroze a napil se zlatavé tekutiny.
„Myslím, že je. Poslední dobou jsi jiný a já se bojím, že tě ztrácím,“ řekla a upřeně mu hleděla do očí.
„Nemusíš se bát, nic se neděje,“ ujistil ji.
Narcisu ale nepřesvědčil. Jeho chování jen potvrzovalo její domněnku.
„Já... napadlo mě... totiž... Je ta Sarah tvoje milenka?“
Nastalo ticho. Luciuse ta otázka zaskočila. Pozorněji si ji prohlédl, muselo ji to dost trápit, když o tom začala, přesto jí nehodlal nic přiznat, neviděl jediný důvod, proč by o ní měla Narcisa vědět.
„Jak tě to prosím tě napadlo?“ zeptal se po chvíli a vzal ji za ruku.
„Protože vím, že na ni myslíš. Nejsem slepá, pořád jsi zamyšlený, často někam mizíš, v noci pořádně nespíš, a když se k tobě přiblížím a zeptám se, co tě trápí, jsi hrubý,“ vyčetla mu a v očích se jí zaleskly slzy.
„Miláčku, věř mi, že nemám zájem o nikoho jiného. Mizím pryč, když si moji přítomnost žádá Pán zla, není v tom žena,“ vysvětlil trpělivě a pousmál se.
Ale Narcisu jeho odpověď neuspokojila.
„Kdo je tedy Sarah, proč mi o ní něco neřekneš,“ nedala se.
Lucius pustil její ruku a vstal z křesla, aby si nalil další skleničku.
„Už jsem ti řekl, že to nestojí za řeč,“ vyjel podrážděně.
„Aha,... a to ti mám věřit?!“
Nehybně stál u baru, neotočil se k ní, její otázky ho rozčilovaly. Sám na Sarah nechtěl myslet, vždyť byl v manželství spokojený, nechápal, proč se mu právě teď, kdy už brzy očekával narození syna, vrátily vzpomínky a rozvrátily jeho klid.
„Máš mi věřit, jsi moje žena!“ promluvil po chvíli.
„To znamená, že se nesmím ptát?“ Jeho slova ji ranila, řekl to způsobem, jako by byla jeho majetek. Bylo jí najednou do pláče, proto se zvedla k odchodu. „Rozumím,“ hlesla ještě a odcházela z pokoje.
Povzdechl si, tohle přece nechce. Ona nemůže za jeho hříchy.
„Týká se to mé minulosti,“ řekl a odvrátil se od baru, „je to něco, co jsem měl vyřešit už dávno. Upřímně nevím, proč na to myslím právě teď.“
Narcisa se zarazila a otočila se k němu.
„Možná bys to měl tedy vyřešit. Očividně tě to tíží a nesvědčí to ani jednomu z nás,“ řekla a opustila místnost.
Lucius se poprvé od té doby vrátil do Irska. Stál před domem, kde žila Sarah se svou matkou, ale byl prázdný. Podle všeho v něm už delší dobu nikdo nebydlel. Navštívil tedy svého přítele, u kterého tenkrát trávil léto a s kterým si náramně užíval svobody, aby se ho zeptal, kam se odstěhovali. Jenže ani on mu příliš nepomohl.
„Počkej, to byla ta malá, rozkošná brunetka, co tě zlákala do svých pastí?“ zeptal se pobaveně jeho přítel.
„Ano, právě tahle,“ přisvědčil Lucius.
„Tak to ti moc nepomůžu, nezajímám se o lidi ze vsi,“ poznamenal s úšklebkem a pak svraštil obočí, jak přemýšlel, zda o ní vůbec něco ví. „Myslím, že krátce nato zmizela a už se tu neobjevila,“ dodal pak.
„A co její matka? Nevíš, kde bych ji našel?“ zeptal se ještě Lucius.
„Tak to nevím, ale s tou bys také moc nepořídil,“ uchechtl se přítel, „říká se, že jí přeskočilo... zbláznila se.“
Po jeho slovech se Luciusovi podivně stáhlo nitro.
„Proč se o ně vlastně zajímáš?“ zeptal se ještě přítel a zkoumavě si ho prohlížel.
„Ani nevím,“ utrousil, „měl jsem poblíž nějaké vyřizování a říkal si, že se za tebou zastavím. No a tak nějak jsem si vzpomněl na tu dívku, na její přízeň. Sám jsi řekl, že byla rozkošná,“ dodal s oplzlým úsměškem a muž naproti němu se rozesmál.
„Jsi stále stejný, Luciusi.“
Ta návštěva mu nebyla vůbec příjemná. Byl docela rád, když se rozloučili a on vyšel do setmělé ulice. Aniž by věděl proč, vrátil se zpět k opuštěnému domu. Táhly ho tam vzpomínky, tady, v její rodné vesnici, byly ještě živější a bolestnější, než doma v náruči Narcisy. Ani nevěděl, jak dlouho tam stojí, když ho z přemýšlení vyrušil mužský hlas.
„Dobrej večír,“ ozvalo se za ním.
Lucius se otočil a spatřil staršího muže, jak ho upřeně pozoruje.
„Hledáte MacCormackovi?“ oslovil jej znovu muž.
„Ano, nevíte, co se s nimi stalo? Slyšel jsem, že se prý paní MacCormacková pomátla,“ poznamenal Lucius a doufal, že mu tento člověk dá konečně odpovědi na otázky, které mu nedaly po týdny pokoje.
Souhlasně pokýval hlavou. „Jojo, je to pravda. Postihl je smutný osud.“
„A řeknete mi ho?“ zeptal se a zabodl do jeho tváře pronikavý pohled.
„Proč ne, ostatně není to žádné tajemství,“ podotkl mužík a směle mu jeho pohled oplácel. „Je to už pár roků, kdy se dcera MacCormackové zapletla s jedním Angličanem, co sem přišel rozhazovat tatínkovi peníze a bavit se podle svého gusta,“ začal vyprávět a Lucius sevřel ruku v pěst. „Pár týdnů nato Sarah zmizela a už jsme o ní neslyšeli. Ani její matka nevěděla, kde dcera je. Jednou dostala zprávu a celý svět se jí zhroutil. Už se z toho chuděra nevzpamatovala. Vyšlo pak najevo, že dceřin poklesek nebyl bez následků. MacCormacková ji poslala ke švagrové, aby tam porodila dítě. Pak se měla Sarah vrátit a po nějaké době by se vdala a vše by bylo v pořádku. Jenže to děvče se odmítlo děcka vzdát a od své tety uprchlo,“ pokračoval muž ve vyprávění a Lucius se cítil čím dál hůř.
Sarah porodila dítě... jeho dítě. Proč mu to jen nenapsala?
Zauvažoval, ale opět ho z přemýšlení vytrhl mužův hlas.
„Nikdo nevěděl, kde je, jak se bez hůlky může uživit a navíc s dítětem. Nakonec ji našli. Skončila jako nevěstka, prodávala se mužům, aby uživila dítě, které jí nakonec stejně zemřelo. To byla pro ni zřejmě poslední rána. Chudince přeskočilo, nechtěla ho dát z ruky, nikdo se k ní nemohl přiblížit, utekla v té největší sněhové bouři do lesů a našli ji až za dva dny. Chladné ranní paprsky však neukázaly nic jiného než smrtelně zmodralé rty a až příliš otevřené, skelné oči bez života. Hleděla prý někam k nebi a v rukách stále držela tělíčko syna. Ten žalostný pohled dostal i otrlé povahy mužů,“ dokončil příběh zdejšího děvčete a smutně pokýval hlavou. „Jojo, tak nespravedlivý ten svět je. A ten bídák si někde užívá, jako by se nic nestalo, zatímco jeho syn umřel v bídě,“ dodal a provrtával mladého muže malýma očima.
Lucius si odkašlal, a když nabral trochu duchapřítomnost, promluvil chladným hlasem: „Vskutku měly těžký osud, ale až tak jsem se o ně nezajímal. Měl jsem jen něco vyřídit.“
„Tak to pardon, že jsem vás zdržel, já myslel, že jste je třeba znal,“ prohodil muž, ale nepřestával ho pozorovat.
„Jen zběžně... ale mrzí mě, co je postihlo. Budu už muset jít, na shledanou,“ rozloučil se a spěšně kráčel po cestě pryč. Neměl už chuť a ani sílu poslouchat řeči toho muže.
Ten za ním hleděl a do ticha dodal: „Tak to by tě mělo mrzet, ty mizero, a doufám, že se za to budeš smažit v pekle!“ Nato si odplivl a šel si po své práci.
Lucius nebyl schopen se domů přemístit hned. Zaplatil si nocleh v jednom hostinci a skončil u baru s láhví předraženého a nekvalitního pití, ale jemu to bylo jedno. Chtěl jen otupit svoje city, umlčet tu bouři, kterou v něm vyvolala starcova slova. Byl si stoprocentně jistý, že ho ten muž poznal, i to mu bylo jedno. Děsila ho vidina skelných očí hledících k nebi a mrtvé dítě v jejím náručí. Měl syna, malého chlapce, kolik mu bylo? Tři roky? Jaké měl oči, vlasy, komu se podobal? Sevřel si hlavu v dlaních, jako by ji chtěl rozdrtit. On, žijící v přepychu, bezstarostně přijímal všechny výhody, které mu život nabízel, a jeho syn umíral možná hlady, v bídě a matka se musela prodávat, aby ho uživila. Proč se nestaral? Kdyby věděl, že jeho románek nezůstal bez následků, zajistil by Sarah finančně, dal by jí tolik, kolik by potřebovala a mohla vychovávat jejich syna. Nenechal by ji v bídě. Jenže on se nestaral, nechal ji napospas všemu, zapomněl!
„Luciusi, budeš hodně trpět,“ slyšel znovu její hlas. Možná ho před smrtí proklela. Chtělo se mu najednou křičet, a kdyby se nestyděl, plakal by jako malé dítě. Roky se necítil tak na dně jako v tuhle chvíli. Strach a výčitky mu sžíraly duši.
„Budeš trpět... budeš trpět,“ slyšel stále dokola.
Ani nevěděl, jak se dostal do svého pokoje. Opil se tak, že ho zřejmě museli vynést. Probral se až druhý den večer. Svůj pobyt v zapadlém hostinci s lahví špatného pití protáhl na čtyři dny.
Narcisa již netrpělivě očekávala Luciusův návrat. Dělala si starosti, protože neměla tušení, kde je. To ráno, kdy se chystal na cestu, jí pouze oznámil, že si musí něco zařídit. I když jí k tomu nic víc neřekl, byla si jistá, že se to týká té Sarah. Nevydržela sedět, musela vstát a přecházela sem a tam po místnosti. Občas se zastavila u okna, aby se zahleděla do zahrad, na jejichž úpravu dohlížela a byla na ně pyšná. Ale tentokrát ani pohled na zimní krásu nedokázal zklidnit její mysl. Stále se v myšlenkách vracela k té ženě a přistihla se, že žárlí.
Co byla zač? A proč se musela vetřít do jejich manželství? Právě teď, kdy už si myslela, že jí patří Luciusova láska a spolu s ní se těší na syna? Co když tu protivnou Sarah miloval a bude kvůli ní riskovat svou pověst, rodinné jméno, svoji ženu, syna, majetek? Byl by toho schopen?
Najednou se zarazila, ta představa ji vyděsila, byla na něm příliš závislá, příliš k němu připoutaná. Ne, neopustil by ji, uklidňovala se, když už ne kvůli ní samé, tak kvůli synovi, a také příliš lpí na své pověsti. Ne, on se vrátí… vrátí se k ní a budou zase spolu… šťastni. Vynasnaží se, aby to tak bylo, aby zapomněl na tu druhou.
Začínalo se stmívat a Narcisa přestala doufat, že se ještě ten den vrátí. Seděla v křesle u okna a smutně se dívala ven.
Lucius se přemístil na své panství. Potom, co dostatečně vystřízlivěl, si uvědomil, že ničemu už nepomůže, tudíž nemělo cenu, aby zůstával v Irsku. Svou šanci odčinit co způsobil, propásl. Sarah mu už nikdy neodpustí, je pryč a spolu s ní i jejich syn. Znovu se mu sevřelo srdce nad pomyšlením, že ho nepoznal, že o něm nevěděl.
Otevřel dveře do ložnice, aby se ujistil, že je Narcisa v pořádku. Toužil ji spatřit. Postel byla však prázdná. Vešel do jejích soukromých komnat a našel ji spící v křesle. Přistoupil k ní a zamyšleně na ni hleděl, jako by si až teď uvědomoval, co všechno pro něho znamená, jak moc ji potřebuje. Vztáhl k ní ruku a dotkl se její tváře. Probudila se.
„Proč si nejdeš lehnout?“ promluvil a klekl si k ní, aby byl v úrovni jejích očí.
„Čekala jsem na tebe,“ odpověděla šeptem.
„Neřekl jsem, kdy se vrátím,“ podotkl a unaveně jí položil hlavu do klína.
„Já vím, ale čekala jsem každý den,“ dodala a pohladila ho po vlasech.
„Děkuju,“ hlesl.
„Jak… jak to dopadlo? Vyřešil jsi, cos potřeboval?“ zeptala se opatrně.
„Už na to nemysli, už je to pryč… navždycky.“
Narcise se ulevilo, sklonila se níž a políbila ho do vlasů. Stiskl k sobě pevně víčka a ze všech sil se snažil v sobě potlačit narůstající tlak, který se mu hromadil v hrudi a razil si cestu hrdlem, kde ho téměř dusil. Když se mu to konečně podařilo a byl opět schopen promluvit, zvedl hlavu a zadíval se do její tváře.
„Vynasnažím se být dobrý manžel a lepší otec, než byl ten můj… přísahám!“ Potom rukama objal její rostoucí břicho, znovu jí položil hlavu do klína a vděčně přijímal dotek jejích drobných rukou.
KONEC
(:
(Odetta, 27. 12. 2013 11:58)