10. Ctitel
Přišlo jaro a s ním špatné zprávy.
Linda měla pocit, že čas letí závratnou rychlostí. Trávila čas na ministerstvu, kde díky zaslepenosti Popletala panovala nevraživost a kouzelníci se rozdělili do dvou táborů, a v domě Blacků.
Zatímco mezi Lindou a Siriusem se vztah vyjasnil, vlastně se z nich stali milenci, pro Řád to nevypadalo vůbec dobře. Byla hlášena napadení některých členů a měli i ztráty na životech. Byl to sotva týden, kdy Smrtijedi napadli rodinu Greenových. Alan Green i jeho žena Magda byli členové Řádu, nepodařilo se nikoho zachránit, uhořeli i s jejich dětmi. Útok byl proveden nečekaně a tajně, nestihli je včas varovat, pomoc přišla pozdě.
Všechny jejich smrt vzala, i když je Linda neznala osobně, truchlila s nimi. Znamenalo to, že válka si vybírá svou daň a smrt už jen někde nečíhá, už si bere svoje oběti.
Nepokoje se dotkly i Bradavic. Brumbál už nebyl Nejvyšším divotvůrcem Starostolce a dokonce ho přišli zatknout do školy, byl nucen uprchnout. Ředitelkou se stala Dolores Umbridgeová a s veškerou podporou ministerstva zavedla na škole teror.
Řád se teď scházel častěji a vedení převzal Remus. Měl od Brumbála jasné pokyny a jako jediný s ním byl ve spojení. Zároveň byl jediný kdo dokázal vyjít se Severusem a ten na oplátku jeho jediného, po Brumbálovi, bral na vědomí. Když se objevil předal jen hlášení nebo varování a zase zmizel. Linda ho od vánoc neviděla.
Občas na něho myslela, zrovna jako teď. Byla na cestě na ministerstvo a po dlouhé době šla vchodem pro návštěvníky, potřebovala se projít, být na čerstvém vzduchu.
Právě zahnula do ulice, kde stála na rohu telefonní budka, když ucítila podivné mrazení na zátylku.
Rychle se otočila za sebe a rozhlédla se. Nikde nikdo nebyl, ulice byla prázdná, přesto věděla, že ji někdo pozoruje. Přidala do kroku a v ruce tiskla hůlku. Měla pocit, že za sebou zaslechla kroky, znovu se otočila, hůlku připravenou použít, nikoho neviděla. Srdce jí tlouklo rychleji, cítila někoho poblíž jen ho neviděla. Rychle vešla do telefonní budky a zvedla sluchátko. Právě sjížděla dolů do Atria, když zahlédla mezi domy temný stín, někdo tam stál a díval se jejím směrem.
Atriem doslova proběhla. Nevěděla kdo to byl, ale neměla z něho dobrý pocit, třásla se. Ani nezaslechla, že na ni někdo volá jménem. Spěchala k výtahům a snažila se vybavit pocity, jež z neznámého cítila, když ji někdo chytil za rameno. Leknutím vykřikla, byl to Arthur.
„Bože, vyděsil jsi mě,“ usmála se na něho.
„To vidím. Promiň, volal jsem tě, ale neslyšelas mě,“ řekl omluvně.
„Já... byla jsem zamyšlená.“
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se a starostlivě si ji prohlédl.
„Tady ne, řeknu ti to v kanceláři,“ odpověděla tiše.
Nastoupili s ostatními do výtahu. Jedna z kolegyň se snažila s Lindou zavést hovor, ale ta ji moc neposlouchala, odpovídala pouze jednoslabičně. Pokoušela se přemýšlet... vybavit si tvář, prostě cokoliv. Žena na ni nepřestávala dotírat a k její smůle pracovala na stejném patře, zbavila se jí teprve před dveřmi do kanceláře.
„Tak co se stalo,“ zeptal se Arthur, když se za nimi zavřely dveře.
„Někdo mě sledoval,“ řekla mu a sedla si na židli u svého stolu.
„Kdy,“ sedl si naproti ní.
„Teď... ráno, když jsem šla vchodem pro návštěvníky.“
„U Merlina, proč ses nepřemístila?“ podivil se.
„Chtěla jsem si udělat procházku,“ ušklíbla se, i jí ten nápad teď připadal hloupý.
„Lindo, musíš být opatrná, lidé se ztrácejí!... Poznala jsi ho?“
„Ne, ale něco mi na něm připadalo známé, něco jsem cítila... nevím... každopádně jsem z něho neměla dobrý pocit,“ nervózně si prohrábla rukou vlasy.
Chvíli se na sebe dívali, Arthur se tvářil starostlivě. „Měla bys to říct na poradě a hlavně být opatrná. Pokud se to bude opakovat, stáhneme tě odtud a schováš se.“
„Já nechci zbytečně panikařit, možná to nemá s Volde... s ním nic společného,“ řekla, aby sebe i jeho uklidnila.
„Možná, stejně si myslím, že bys to měla brát vážně,“ napomenul ji.
Linda neměla v úmyslu tuhle situaci zlehčovat nebo podceňovat, ale co když to nemělo žádný význam? Co když si ji někdo jen spletl? Nechtěla zbytečně děsit Siriuse. Už to, že nemohl ven ho deptalo, natož kdyby nu řekla tohle. I bez toho si o ni dělal starosti.
„Budu opatrná, ale zatím nic neříkej Siriusovi ani Řádu... možná to bylo jinak než si myslíme. Zkusím si to vyřešit nejdřív sama, ano?”
„Dělej jak myslíš, ale jakmile zjistím, že ti hrozí sebemenší nebezpečí, nahlásím to,” upozornil ji.
Linda se na něho usmála, líbil se jí jeho starostlivý, až otcovský přístup.
...
Dva dny trčela zavřená ve svém bytě, když nepočítala přemisťování do práce. Připadala si jako blázen. Určitě šlo o omyl, nic podezřelého se nedělo, kdyby po ní kdokoliv šel, už by dal o sobě vědět. Měla toho právě dost, potřebovala si zajít na vzduch, obstarat pár věcí a taky jí chyběl Sirius. Vyšla před branku u domu. Pohledem pátrala po sebemenším pohybu nebo stínu, zkoumala každý keř, každé zákoutí... A pak to ucítila, upřený pohled, cizí přítomnost. Rychle vytáhla hůlku a namířila s ní mezi stromy. Opatrně se přiblížila, když v tu chvíli na ni z poza keře zazíraly dvě smaragdové oči. Kočka... obyčejná kočka! Sama sobě se vysmála. Už vážně blázní, děsí se i stínu. Ještě jednou se rozhlédla po okolí, a pak sklonila hůlku. Zdálo se, že kromě ní a černé lísající se kočky nikde nikdo nebyl.
Pohyb u svých nohou upoutal její pozornost. Sehla se k mňoukajícímu stvoření a pohladila jej po hlavě.
„Tys mě, ale vylekala,” oslovila zvíře. "Ale když tu na mě vydržíš čekat, dám ti večer něco dobrého." Kočka pod jejím dotekem zapředla a nastavila Lindě břicho. "Vidím, že nejsi proti," usmála se.
Uklidněná zvířetem se přemístila.
Nedaleko domu se mezi stromy pohnul stín. Muž si oddechl, díky dotěrné kočce nebyl odhalen. Pomalu k ní došel a vzal ji do náruče.
„Hodná kočička, hodná,” hladil zvíře po hlavě a pak jí jedním trhnutím zlomil vaz. Mrtvou kočku položil před branku Lindina domu. Něžně pohladil ještě teplé tělíčko a vyndal hůlku. Udělal pár rychlých pohybů a spokojeně se usmál.
Až se vrátí, najde tu jeho vzkaz.
Narovnal se, v místě kde ještě před okamžikem stála Linda, rozeznal magii, věděl kde ji hledat.
„Našel jsem tě, ty mrcho!” Nasadil si zpět svou kápi a s krutým úšklebkem se přemístil.
...
Linda se procházela po Příčné ulici a nahlížela do výkladů. To co potřebovala si už nakoupila, teď hledala něco pro potěšení. Zastavila se u obchodu s knihami. Vešla dovnitř a se zalíbením si prohlížela jednotlivé svazky.
Nevěděla jak je tam dlouho, když zaslechla hluk z ulice a výkřiky. Vyšla z obchodu a rozhlédla se, všude kolem panoval zmatek. Lidé zděšeně pobíhali, aby se někam schovali. Matky si spěšně braly své děti, které si hrály a neměly ani ponětí o hrozícím nebezpečí. Nejprve nechápala co se to děje, až pak jí to došlo. Byli napadeni. Nikdo zřejmě neočekával útok za bílého dne, přesto během okamžiku byla ulice skoro liduprázdná.
Těžká ruka dopadla Lindě na rameno. "Co tu ještě děláš?!... Musíme zmizet!" Vyděšená tvář majitele obchodu ji probrala. "Pojď! Je tu zadní vchod."
Poslechla. Nechala se vést až do obytných prostor domu. Jakmile ji dostal ven, rozdělili se. Linda utekla do blízké uličky a skryla se v jednom výklenku. Bylo to na poslední chvíli, mužův obchod už prohledávali Smrtijedi. A nebyl jediný. Vypadalo to, že někoho hledají a zatím bez úspěchu. Ta monstra v maskách prohledávala celou ulici, každé temné zákoutí. A kdo jim stál v cestě schytal kletbu. Měla štěstí, nebýt toho muže... Až bude po všem musí mu poděkovat.
Nebezpečně blízko ní do zdi narazil rudý paprsek. Ještě víc se skryla ve stínu. Teď rozhodně nemohla opustit úkryt, aniž by zbytečně riskovala. Sledovala hlavní ulici připravená se bránit. Najednou jí přeběhl mráz po zádech, zase měla ten pocit. Hůlka opustila její prsty dřív, než stačila zareagovat. Srdce jí tlouklo jako o závod, bála se i dýchat, věděla, že jeden z nich stojí za ní. Pomalu se otočila. Nemýlila se, zírala do bílé masky. Smrtijed ji okamžik pozoroval a pak, aniž by zaslechla jeho hlas, zasáhla Lindu do prsou kletba.
...
Otevřela oči, bolelo ji celé tělo, měla pocit, že je zavalená.
Ne, opravdu pod něčím ležela.
Uvědomila si, že je pod haldou starých rozložených krabic. Zkusila se pohnout, nešlo to, před ní byla velká dřevěná bedna.
Kruci, kde to jsem? Co se stalo?
Byla zmatená, chvilku trvalo než se zorientovala a rozpomněla se.
Ten Smrtijed... kletba... Hůlku, vzal jí hůlku!
Zběžně se prohledala. Podivila se, když ji našla vedle sebe. S její pomocí odsunula těžkou bednu a konečně mohla vstát. Porozhlédla se kolem sebe, někdo ji ukryl do výklenku, zatarasil ho bednou a zaházel krabicemi. Jen nechápala proč a kdo by to dělal. Zamyšleně vyšla do hlavní ulice, stále byla poloprázdná s viditelnými škodami. Neměla tušení, jak dlouho byla mimo, ale žádní Smrtijedi už nikde nebyli.
Přemístila se domů, potřebovala horkou vodu a v klidu přemýšlet. To, že měla být na poradě Řádu úplně zapomněla.
Koho asi hledali? A dostali ho?
Pořád se v myšlenkách vracela k útoku Voldemortových přívrženců. Brala za kliku u domovní branky, když ji zarazil pohled na černou kočku. V prvním okamžiku myslela, že spí, ale pak jí došlo, že je mrtvá a také si všimla vypáleného nápisu na jejím břiše: Dostanu tě! Leknutím uskočila.
Bože, byla to ta samá kočka, která ji tak vylekala? Sledoval ji někdo už i tady?
Poplašeně se rozhlédla, tentokrát nic necítila, žádné mrazení, žádný upřený pohled. Chvilku přemýšlela co s ní udělá, nakonec ji nechala tam kde byla. Postará se o to později. Teď potřebovala jen tu koupel, bolel ji v těle snad každý sval.
Konečně zavřela za sebou domovní dveře, ochranná kouzla byla neporušená, oddechla si. Šla rovnou do koupelny a začala napouštět vanu, nemohla se dočkat horké koupele. Ponořila se do vody a vnímala příjemné teplo. Potřebovala se odreagovat, dala si do uší sluchátka a poslouchala příjemnou melodii. Najednou jí ztěžkla víčka a bylo stále těžší udržet oči otevřené, nakonec to vzdala. Jen na chvilku, na chvilku zavře oči a odpočine si. Pak se vydá za Siriusem.
...
Sirius neměl daleko ke ztrátě sebekontroly. Právě se dozvěděl, že došlo k útoku v Příčné ulici, že byly uneseny dvě ženy a Linda nikde, měli se tu sejít. Remus poslal pro klid jeho duše Tonksovou a Moodyho prohledat její dům. Ale když se vrátili s tím, že tam také není, už nepochyboval, že se něco stalo. Co když unesli právě ji? Na to nechtěl ani pomyslet.
Stále se pohledem vracel ke dveřím, zda ji neuvidí přicházet.
„Uklidni se, oni ji najdou, uvidíš,” domlouval mu přátelsky Remus.
Sirius nereagoval, jen nervózně přecházel místností.
„Při útoku jsem ji neviděl, určitě tam nebyla. A pořád jsou tam lidi od nás, aby to tam prohledali,” pokračoval Lupin a starostlivě pozoroval svého přítele.
Ten se zastavil a otočil k němu bledý obličej. „Nesmí se jí nic stát, ne teď, když... sakra! Měl bych jít ven a hledat ji!” praštil do zdi pěstí.
„No tak to ať tě ani nenapadne, sebrali by tě na prvním rohu!” zarazil ho přísně Lupin.
Arthur byl také znepokojený, sice si Linda už nestěžovala, že by ji někdo sledoval, ale měli by to řešit. „Co teda uděláme s Lindou... teda až se najde?” zeptal se přímo k věci.
„Jak uděláme, co tím myslíš?” nechápal jeho otázku Sirius.
„Ona ti to neřekla, že ne?!” povzdechl si Arthur.
Remus na ně nechápavě koukal. „Co se děje?” zeptal se jich.
„U Merlina! Říkala, že bude opatrná, že si s tebou o tom promluví,” opověděl Arthur.
„Co mi měla říct?” ozval se znepokojeně Sirius.
„Před dvěma dny ji někdo sledoval cestou do práce, nevěděla kdo. Nechtěla to zatím hlásit, nebyla si jistá jestli to má co dočinění s Vy-víte-kým,” vysvětlil jim Arthur.
Sirius zbledl. „A to mi říkáš až teď?”
„Věřil jsem, že ti to řekla a navíc se mnou už o tom nemluvila... ani dneska. Věřila, že to byl jen omyl, že se někdo nejspíš spletl,” omlouval se a zoufale se na něho podíval. „Myslíte, že to souvisí s tím dnešním únosem?!” zeptal se provinile.
„Doufám, že ne,” řekl tiše Remus.
Někdo přišel, Sirius s nadějí pohlédl ke dveřím do kuchyně. Byl to Snape.
„No ty jsi tu chyběl!” pronesl vztekle.
Ten jeho poznámku ignoroval, jen se rozhlédl po místnosti. „Kde je Grayová!” řekl suše.
Všichni se zarazili, nedávalo jim smysl proč se po ní ptá zrovna on.
„Nevíme, hledáme ji,” odpověděl mu Remus.
„Dneska jste se náramně bavili na Příčné, dvě ženy byly uneseny. Doufej, ať není mezi nimi!” promluvil k němu Sirius a snažil se krotit vztek.
„Grayová byla v bezpečí,” usadil ho ledovým hlasem
„Jak to můžeš vědět!” štěkl po něm. Jeho sebeovládání bylo u konce, jak on toho parchanta nesnášel.
„Protože jsem ji tam uklidil, pitomče! Ptám se kde je teď!” Severus už taky ztrácel nervy, počítal s tím, že tady Grayovou najde.
Remus mezi ně vkročil, aby je zkrotil. „Severusi, říkáš, že jsi Lindu uklidil do bezpečí, ale kam… Na Příčné to znovu prohledáváme a doma také není. Nemůžeme ji najít, jsi si jistý, že ji nemá Voldemort?!”
„Jsem si jistý, musel jsem ji omráčit, ale už se měla probrat, čekal jsem, že bude tady,” odpověděl netrpělivě.
„Musel jsi ji omráčit.” Sirius zuřil, měl chuť po něm skočit.
„Siriusi!” zadržel ho Remus.
„Máš s tím problém, Blacku? Možná by tě zajímalo, že ty dvě ženy se nápadně podobaly Grayové,” zasyčel mu nenávistně do obličeje Snape. Pak se otočil na patě a odešel.
„Severusi, Severusi, počkej!” volal na něj Remus, ale byl pryč.
„Ten arogantní parchant!” zařval Black.
„Siriusi! Musíš se uklidnit, slyšels... je v bezpečí, najdeme ji,” houkl po něm Arthur přísně.
„Omlouvám se... já jen, že tu musím trčet!” řekl. Snažil se o klidnější tón, přestože v něm všechno vřelo. Nevěděl co by dělal, kdyby se jí něco stalo.
„Půjdu se znovu podívat k ní domů,” navrhl Remus a poplácal přítele po rameni.
...
Severus byl vzteky bez sebe, nejradši by Blackovi zakroutil krkem. Přemístil se na Příčnou, nemohla se propadnout do země, někde být musela a on ji najde. Dorazil k výklenku kde ji schoval. Byla pryč, ale nebylo to dlouho, ještě cítil zbytky magie, mohl ji vystopovat. Opět se přemístil a stál před jejím domem, na vteřinu pohledem zamrzl na mrtvé kočce... na slovech na jejím břiše. Zaťal ruce v pěst. Projít přes ochranná kouzla mu nedalo moc práce.
S tím musí něco udělat, tohle by zvládl snad každý průměrný kouzelník.
Rozhlédl se po místnosti, nezdálo se, že by v domě někdo byl.
„Grayová!” zavolal. Prohledal spodní místnosti, pak se vydal nahoru po schodech. „Lindo!” Opět žádná odezva.
Otevřel dveře do ložnice, prohledal i druhý pokoj, nikde nikdo. Všiml si ještě jedněch dveří nad schodištěm do podkroví. Otevřel je a zarazil se uprostřed pohybu, to co uviděl ho hluboce zasáhlo. Zdi byly pomalovány strašnými obrazy, každé místo znázorňovalo bolest a utrpení. Pohled na vlkodlačí bestii, jež rozsápala malého chlapce a obraz zlomené, šílené ženy se mu vryl hluboko do duše. Věděl o její ztrátě, teď však pochopil jak strašné to pro ni muselo být.
Vyšel z pokoje, potřeboval se nadechnout. Musí ji najít! Seběhl ze schodů zpět k její ložnici. Znovu tam vešel, prošel pokojem a otevřel dveře do koupelny. Na několik vteřin se mu zastavilo srdce. Ležela ve vaně, hlavu na stranu a obě ruce měla přes okraje vany... ani se nepohnula, nezareagovala.
Lindě se zdálo o Severusovi... už zase. Skláněl se k ní a volal její jméno: Lindo… Lindo. Byl tak blízko...
„Grayová!”
Otevřela oči, stále se na ni díval, tak živý sen ještě neměla.
Najednou ji popadly dvě silné paže a vytáhly z vany ven. Ve vteřině jí došlo, že nesní, že se skutečně dívá do očí Severuse Snapea.
„Ženská jedna pitomá, to se nemůžete ozvat?!” seřval ji a zatřásl s ní.
Linda byla v šoku, jen tiše zírala do jeho rozzuřené tváře a jedním pohybem ruky si vytáhla sluchátka z uší, aby mu je ukázala.
„Já... já jsem neslyšela,” vykoktala ze sebe staženým hrdlem. Pořád se z toho nemohla vzpamatovat.
„To jsem si všiml! Jednou mi přivodíte smrt. Víte vy vůbec, že po vás téměř celý Řád pátrá?!” křičel na ni a rázoval sem tam, aby se uklidnil. Najednou se zastavil a prudce se k ní otočil. Chtěl ještě něco pěkně od plic dodat, když si uvědomil, že tam stále stojí, sluchátka v ruce, třeští na něho oči a je... nahá! Rychle se otočil zády k ní.
„Sakra, oblečte se!” štěkl po ní.
To Lindu vzpamatovalo, zpanikařila a rychle hmátla po županu. „Co... co tu vlastně děláte?” promluvila už souvisleji, ale stále se jí chvěl hlas.
Proboha, proč to musel být zrovna on?
„Co asi tak myslíte! Říkal jsem, že...” zmlknul a gestem ruky naznačil, aby byla zticha. Někdo byl v domě. Strhl ji za sebe a spolu s ní zacouval za dveře, připravený zaútočit.
„Lindo?” ozvalo se ze schodiště.
„To je Lupin,” zašeptala a vytrhla se Severusovi. „Tady jsem... jsem v pořádku,” zavolala a vyšla z koupelny..
Když ji Remus spatřil na schodišti živou a zdravou, zhluboka si oddechl. „Ani nevíš, jak rád tě vidím.”
„Nezlob se, usnula jsem ve vaně.” Až teď si uvědomila, jak všechny vyděsila.
Ucítila za svými zády pohyb. Severus, opět klidný a s tváří bez výrazu, prošel kolem Lindy a zastavil se před Lupinem.
„Říkal jsem, že byla v bezpečí,“ připomněl s notnou dávkou opovržení. Lupin se ale jen tvářil překvapeně, že ho vidí v jejím domě. Severus si odfrkl a pak se ještě otočil k Lindě. Pohledem ji téměř kamenoval. „Jen tak pro pořádek, ta ochrana domu nestojí za nic!" Nato za sebou hlučně zavřel dveře.
Linda se cítila strašně. Jak mohla být tak pitomá? Zoufale pohlédla na Remuse. Dostane i od něho svůj podíl? Ale Lupin se na ni povzbudivě usmál.
„Vezmu tě s sebou na štáb, Sirius šílí. Tam si promluvíme, ano?” řekl vlídně.
Provinile přikývla. „Jen se obléknu.
...
Jakmile vstoupili do domu, Sirius ji popadl do náruče.
„Lindo,” šeptl jí do vlasů.
„Jsem v pořádku,” pohladila ho po tváři.
„Kde jsi byla? Všichni tě hledali,” zeptal se s úzkostí v hlase.
„No, to probereme společně,” odpověděl mu Remus a vešli do kuchyně.
U stolu seděl naštěstí jen Arthur, Tonksová a Moody.
„Ostatní šli domů, když jsi poslal patrona, že je v pořádku,” oznámil Lupinovi Moody a přísně si změřil Lindu.
„Nahnalas nám strach, mysleli jsme, že tě unesli Smrtijedi,” oddechla si Tonksová a vřele ji objala.
„Tak co s tebou bylo,” pobídl ji netrpělivě Moody, když se neměla k odpovědi.
Linda na všechny omluvně pohlédla, Sirius jí lehce stiskl ruku, to gesto ji dojalo.
„Já... dneska jsem si vyšla na Příčnou, potřebovala jsem si koupit pár věcí. Najednou se tam objevili, tak jsem se schovala, ale jeden mě našel a omráčil. Co bylo pak už nevím.”
„To byl Severus, ten tě omráčil, chtěl tě tak ochránit,” prozradil jí Lupin.
Linda vyvalila oči. „Proč by... co by tam... on se toho účastnil?” koktala a těkala očima z jednoho na druhého.
„A co jsi čekala?” vysmál se jí Moody.
„On musí, ale je na naší straně, pracuje pro Brumbála,” zastala se Snapea Tonksová.
Sirius se ušklíbl, očividně mu nevěřil.
„Probrala jsem se v nějakém výklenku pod haldou krabic. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale na ulici byl už klid,” pokračovala ve vysvětlování Linda.
„Jde o to, že ti neřádi někoho hledali, pravděpodobně ženu, proto jsme měli strach. Kdyby ses ukázala... mysleli jsme si, že tě mají,” vysvětlil Arthur.
„Omlouvám se, moc jsem nepřemýšlela, přemístila jsem se rovnou domů. Bolelo mě celý tělo... dala jsem si horkou koupel a usnula jsem.” To, že ji z vany vytáhl Severus si samozřejmě nechala pro sebe. Pak si uvědomila, co právě Arthur řekl. „Myslíte, že ten útok souvisí se mnou? Že o mně vědí, že mě někdo prozradil?” zeptala se nevěřícně.
„To s určitostí nevíme!” poznamenal Moody. „Každopádně nedoporučuju žádné zbytečné výlety mimo tvůj dům a budovu ministerstva. Alespoň do doby, než zjistíme o co jim jde,” dodal ještě.
„Souhlasím s Alastorem, musíš být opatrná. Protože jestli se prokáže, že o tobě vědí - myslím tím co děláš pro Řád - znamená to, že je v tvém okolí zrádce. Někdo kdo tě dobře zná,” uvažoval Lupin.
„Počkat!.. To nemyslíte vážně, že ji necháte dál dělat špeha,” zaprotestoval Sirius.
„Ale kdo?“ obrátila se k Remusovi. Tázavého a zároveň naštvaného pohledu svého milence si nevšímala. „Nevím o nikom, kdo by mohl… a taky to s tou kočkou… proč by 'pouhý' zrádce něco takového dělal? Je to celé divné,“ dodala zamyšleně.
„Jaká kočka?” zareagoval okamžitě Sirius.
Linda zaváhala, ale když už se prořekla, musela s pravdou ven. „Dneska, když jsem se vrátila, někdo mi nechal u branky mrtvou kočku... se vzkazem,” odpověděla a raději se vyhnula jeho očím.
„Jakým vzkazem!” dožadoval se odpovědi.
Povzdechla si, právě tohle nechtěla, přidělávat mu starosti. „Měla na břiše vypáleno: dostanu tě,” přiznala neochotně.
Sirius prudce vstal ze židle. „To znamená, že po tobě jdou! “
„To neznamená vůbec nic. Nevíme určitě, že jdou zrovna po mě,” pokoušela se ho uklidnit. Pokud je v jejím okolí zrádce, musí ho odhalit, proto tam musí zůstat.
„Tomu sama nevěříš,” rozhodil bezmocně rukama.
„Nejsem jediná, Siriusi, nebezpečí hrozí každému kdo pro ně představuje nějakou hrozbu. Neříkám, že nebudu opatrná, ale nemůžeš mě tu věznit. Navíc venku můžu být užitečná, jestli je tam zrádce já ho najdu.”
„Všichni se uklidníme. Za prvé, ještě nevíme jistě co od Lindy chtějí a za druhé, má pravdu, nemůžeš ji tady zavřít. Každému jde o krk, každý musí být opatrný,” vložil se mezi ně Moody.
Linda mu v tu chvíli byla vděčná, ale na Siriuse se raději nepodívala. Cítila, že zuří, byla to jejich první hádka.
„Mám návrh,” ozval se Lupin. „V první řadě pořádně zaopatřím tvůj dům, Severus měl pravdu ta ochrana je mizerná. Několik dní zůstaneš tady a žádné osamocené pochůzky, budeš nadmíru opatrná,” dodal přísně.
„Dobře,” souhlasila, zdálo se jí to rozumné, byla ráda, že nedostala domácí vězení.
Ovšem Sirius byl jiného názoru, beze slova odešel do své ložnice a slyšeli jen třísknutí dveřmi.
„Tak to bychom měli,” pronesl suše Moody a na všechny se zašklebil. Pak se zvedl k odchodu.
„Jo, to bychom měli,” povzdechla si Linda a stále se dívala směrem kudy rozzuřeně odešel Sirius.
Arthur i Tonksová se také rozloučili a odešli s Moodym. Jen Remus se ještě zdržel, přišel těsně k ní a chlácholivě jí položil ruku na rameno.
„To bude dobré, ono ho to přejde, jen se o tebe bojí. Moc mu na tobě záleží a pomyšlení, že tě nemůže chránit ho přivádí k šílenství.”
Jeho příjemný, mírně chraplavý hlas Lindu uklidňoval. Napadlo ji, jak sám to má v životě těžké, a přesto dokáže podržet ostatní.
„Já vím. Doufám, že to nebude dlouho trvat a brzy tohle všechno skončí... už kvůli němu,” řekla tiše a položila svou ruku na tu jeho.
...
Bylo už dost pozdě, přesto zůstala sedět v knihovně. Upíjela už druhý hrnek kávy a zírala do plamenů v krbu. Nešla za ním, nemělo smysl přilévat olej do ohně, znala ho natolik, aby věděla, že potřebuje čas. V takových chvílích se uzavíral do sebe a ona ho nechtěla rušit. Někdy si říkala, že Siriuse těch dvanáct let v Azkabanu poznamenalo víc než dával najevo.
Stále se v myšlenkách vracela k dnešnímu dni, vrtalo jí hlavou kdo by mohl odhalit pravý důvod proč je na ministerstvu. Kdo by mohl vědět, že právě ona několikrát odhalila Voldemortova špeha a překazila tak jeho plány. Pokud o ní vědí, bylo jasné, že se ji pokusí odstranit.
Ovšem, pokud to vědí!
Pak Lindu napadlo, že ten kdo ji sledoval a pravděpodobně stejný člověk, který zanechal „dárek” v podobě mrtvé kočky, jednal spíš z osobních důvodů, než na popud Voldemorta. Zkoušela si vybavit co cítila ten den, kdy ji sledoval. Bylo to něco známého, jen nevěděla co přesně jí to připomínalo. Jestli ten člověk věděl co dělá, musela ho už vyslýchat, nebo ji dobře zná! Každopádně na to musí přijít.
Měla bych si jít lehnout.
Dopila zbytek studené kávy a šálek postavila na stůl, když si uvědomila jeho přítomnost. Neotočila se, nechala ho ať udělá první krok. Zavřela oči a čekala, byla to vteřina... možná dvě, než uslyšela za sebou kroky. Položil jí ruce na ramena a sklonil se, aby ji políbil na tvář.
„Promiň,” zašeptal.
„To nic,” odpověděla mu a pohladila ho po ruce.
Obešel pohovku a sedl si vedle ní, chvíli ji mlčky pozoroval. Lindě neušlo, jak je vážný a ustaraný.
„Lindo,” povzdechl si. Něžně ji pohladil po tváři a jemně chytil za bradu. „Musíš pochopit, jak moc tě potřebuju,” políbil ji, „jak moc tě....”
Přitiskla mu prsty na rty. „Ne, neříkej to prosím... ještě ne.” Nechtěla to slyšet, nemohla mu říci totéž.
Zaregistrovala stín bolesti v jeho tváři. Nepřála si Siriuse ranit, opravdu ne.
„Nezlob se na mě,” hlesla a chtěla vstát a odejít.
Prudce si ji k sobě přitáhl a objal. „Vím, žes mi nic neslíbila. Já to vím!” řekl a s vážným výrazem na ni hleděl. "Ale nemůžeš rozhodovat o tom, co cítím!"
Lindě se nad těmi slovy sevřelo srdce. "Já... promiň." Pousmál se. Vztáhla ruku a prsty něžně obkreslila mužné rysy jeho tváře. Líbilo se jí jak mhouřil oči.
Má ho ráda,vážně má, ale...
Najednou se Lindě vybavily jiné oči, jiná tvář... Rychle tu představu zahnala a Siriuse políbila. Objal ji ještě pevněji a položil se s ní na pohovku. Neprotestovala, potřebovala ho. Potřebovala cítit váhu jeho těla, být v bezpečí silných paží. Topit se v planoucím pohledu. V jeho pohledu... kde se odrážela vášeň, touha a láska. To vše jí Sirius poskytoval, protože ji miloval... Potřebovala s ním zapomenout na kohokoliv jiného.
„Slib mi, že budeš opatrná,” promluvil zastřeným hlasem. Těch několik slov obsahovalo všechno s čím bojoval, co cítil.
Ovinula mu paže kolem krku a přitáhla si ho blíž.
„Slibuju,” zašeptala mu do úst.
Jen tiše zasténal a zcela podlehl vášni a touze této ženy... ženy jeho života.
Komentáře
Přehled komentářů
Promiň, ale slovo Vánoce je s velkým V (docela mi to vadí), jinak ale hezká povídka). Zatím jsem u téhle kapitoly, takže začnu komentovat, až budu u současné poslední.
Re: Jen taková drobnost!
(Margot, 14. 4. 2012 16:05)Tak kapitola 9. Vánoce je opravená. Pravděpodobně to bude špatně ještě ve 24. kapitole, ale opravím to až budu mít čas. Momentálně nám stále padá internet, takže... Dík za komentář a doufám, že se ti bude povídka i nadále líbit. Zdraví Margot
Zatim to vypada slibne
(Jenis, 9. 10. 2011 17:14)Ahoj, nevim, zda je olovo nejak extremne horlave... Znam spise obrat prilivat olej do ohne :)
:)
(Marťa, 15. 9. 2011 20:45)Moc hezká povídka ;) Koukám, že moc komentářů tu není, i když by sis je rozhodně zasloužila! Tak šup, čekám na další díl :))
Re: :)
(Margot35, 16. 9. 2011 20:49)Tak jsi byla vyslyšena, máš tu další kapitolku. Jsem ráda, že se ti povídka líbí. Děkuji za komentář, doufám, že se přidají také ostatní a zanechají svůj názor. :-)
Jen taková drobnost!
(Madeleine Liszt, 14. 4. 2012 13:40)