12. Nečekané zprávy
Následky z prožitých dní, na ni dolehly hůř, než čekala. Zase měla noční můry, trpěla nevolností a do jídla se musela nutit. Alespoň před Siriusem, už tak si dělal o ni starosti. O to hůř se před ním cítila, protože mu řekla jen polovinu z toho, co se stalo.
Z ministerstva dostala písemnou výpověď, nebylo podstatné, co v ní stálo. Důležité bylo stáhnout ji do ústraní... tam už neměla pro Fénixův řád žádnou cenu.
Linda vydržela ve svém bytě přesně do druhého dne. Jen co se jí podařilo dát trochu dohromady, přemístila se za Siriusem. Našla ho navztekaného, jak předpokládala. Ne na ni, ale na všechno, co se dělo kolem a do čeho nemohl zasáhnout.
Vzteklé třísknutí pohrabáčem ji vyrušilo z myšlenek.
"Siriusi," oslovila ho a vešla do kuchyně.
Okamžitě nechal krb krbem a sevřel ji pevně v náruči, jako by ji už neměl nikdy pustit.
„Konečně!” vzdychl. Když ji pak od sebe odtáhl, aby se na ni podíval, starost se mu zračila ve tváři. „Nevypadáš dobře. Jsi v pořádku, nejsi zraněná? Remus říkal, že... že prý už víte, kdo tě sleduje a že tě to rozrušilo,” vyptával se.
Linda si dávala s odpovědí na čas, nechtěla mu lhát, ale jaký by mělo význam vznítit v něm ještě větší zlobu a vztek? Riskovat tak, že se neudrží a udělá hloupost... riskovat jeho bezpečí a život?
Nakonec se rozhodla pro část pravdy.
„Já... promiň, že jsem včera nešla rovnou sem,” začala a zavedla ho do knihovny. Cestou vzala lahev whisky a dvě sklenky. „Ale, dostala jsem od něho další vzkaz a... vylekalo mě to,” pokračovala pečlivě vážíc slova.
Když se posadili, nalila do skleniček panáka whisky a jednu podala Siriusovi. Ten ji přijal, ale nenapil se, čekal, až bude pokračovat. Linda pohledem zkoumala zlatavou tekutinu a prstem kroužila po hraně sklenky.
„Poslal mi zase černou růži a psal...“ na vteřinu se odmlčela, musela polknout. „Psal, jak se těší, až mě dostane a zabije,” dodala a pohlédla mu do tváře, doufala, že o skutečném daru mu nikdo neřekl.
Sirius zbledl a prudce se postavil.
„Cože? Jak se dostal až... Kdo to je!” vyhrkl rozčíleně.
„Sedni si prosím, řeknu ti, co už víme,” požádala a chytla ho za ruku.
Zahleděl se do její přepadlé tváře a posadil se. Naráz vypil obsah své sklenky, potřeboval se uklidnit.
Linda mu řekla o Johnsonové. O tom, že byla pod kletbou Imperius, jak ji od začátku Darnell ovládal, a do které by to nikdo z nich neřekl.
„Nenapadlo mě, že to ona mě pro něho špehuje a doručuje jeho vzkazy,” povzdechla si a upila trochu whisky. I když nepříjemně pálila v krku, potřebovala si dát na kuráž, aby mohla vůbec mluvit o Raulu Darnellovi.
Pak pokračovala. Jak stále do kola přemýšlela kde se s ním už setkala, odkud ji mohl znát. Jak ji napadlo prověřit seznam kouzelníků, které sama vyslýchala. Jak se jí se jménem vybavila i tvář a chtěla se přesvědčit na vlastní oči, že je zavřený.
„Když jsem zjistila, že ten muž v cele je někdo jiný, sebralo mě to a Kingsley mě vzal domů,” dopověděla a čekala na jeho reakci.
Mlčel, jen se díval před sebe a Lindu na chvíli napadlo, že ji vůbec nevnímá. Nakonec přece jen promluvil:
„Remus mi říkal, že Smrtijedi šli po tobě, že jednu z těch unesených žen někdo vydával za tebe... Byl to on, že?” Hlas měl chraplavý a vůbec zněl unaveně.
„Proč by to dělal... Proč by chtěl, aby si Voledemort myslel, že jsi mrtvá?!” pokračoval a teprve teď se na ni přímo zahleděl, sklopila oči a on se domyslel.
Chtěl ji... Chtěl jeho Lindu pro sebe, chtěl si užít každou část jejího těla, zničit ji, zabít ji!
Zesinal zuřivostí.
„Siriusi, to je přece dobře, že si Voldemort myslí....” zmlkla, protože ji nevnímal, očividně měl plnou hlavu Darnella.
„Takže je nebezpečný, je někde venku a je to Smrtijed v blízkosti Voldemorta. Tudíž na něj tak trochu nemůžeme!” procedil skrz zaťaté zuby.
„Severus říkal...” začala, ale jediný pohled stačil, aby si uvědomila, že zmínit Snapea nebyla dobrá volba.
„Ten?! Nehne pro tebe prstem,” skočil jí do řeči vztekle.
Linda si povzdechla… a to nevěděl všechno. O setkání s Malfoyem, že se mu tak hloupě prozradila, také radši pomlčela. Nemělo cenu pokračovat, teď ne, oba jsou podráždění a příliš unavení. Raději ho nechá vyvztekat.
Zvedla se a chtěla odejít do kuchyně, když se s ní místnost zhoupla a zatočila se jí hlava, až se svezla podél sedačky na kolena.
Siriuse rázem přešel všechen vztek. Rychle k ní přispěchal, pomohl jí na nohy a pevně objal.
„Lindo, jsi v pořádku, je ti dobře?” polekal se. Dlaň jí přiložil na čelo, zda nemá horečku.
„To nic není, jen taková slabost,” ujistila ho, ale pak se chytla za ústa. „Omluv mě,” zamumlala a spěchala do koupelny.
Když měla pocit, že jí v žaludku nezbylo už vůbec nic, opláchla si obličej studenou vodou a podívala se na sebe do zrcadla. Byla bledá, přepadlá a pod očima se jí rýsovaly temné kruhy. Byla jiná. Oči jí zářily jako v horečce. Vypadala opravdu nemocně.
„Bože, to snad ne... teď ne!” zašeptala a zírala na svůj odraz. To ty starosti, které ji poslední dny sužují. Určitě je to jen tím!
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Jsi v pořádku?” zeptal se Sirius starostlivě.
'Je to vyčerpáním, jsem na dně. Musím se dát dohromady!' opakovala si v duchu.
„Lindo,” ozvalo se znovu a tentokrát naléhavěji.
„Už jdu,” odpověděla konečně a znovu si opláchla obličej.
Nevěděla, jestli sama sebe tak přesvědčila, ale když vyšla z koupelny, bylo jí opravdu lépe.
* * *
„Jsi strašně bledá, měla bys víc spát a jíst,” poznamenal po několika dnech Sirius u snídaně, když si všiml, jak odložila nedojedený toust a vajíček se ani nedotkla.
„Nemám hlad,” řekla a napila se čaje. Měl pravdu, moc se to nezlepšilo. Pořád v noci špatně spala díky zlým snům a neměla potřebu jíst. Cítila se strašně slabá a začínalo jí to dělat starosti.
„Na co myslíš?” zeptal se, když dlouho mlčela.
„Já... přemýšlela jsem, zajdu si dnes k lékaři, takhle to už dál nejde... Potřebuju něco na povzbuzení,” oznámila mu a letmo na něho pohlédla, nebyla si jistá, jak to přijme.
Souhlasně přikývl: „Chtěl jsem ti to sám navrhnout, už delší dobu tě pozoruju a nelíbí se mi, co vidím... ztrácíš se mi před očima.“
Byl rád, že dostala rozum a zajde za Poppy, nebo k Mungovi, to je jedno, hlavně, že se dá zase dohromady. „Poppy je v tom co dělá opravdu dobrá, pomůže ti,” dodal a usmál se.
„No, já spíš myslela mudlovského doktora. Nemám nic proti metodám Poppy, ale dám přednost Danielovi, je to dobrý lékař, pracovali jsme spolu a ráda ho uvidím,” odmítla jeho návrh opatrně, nechtěla, aby někdo o jejích problémech věděl.
Siriusovi zmizel úsměv z tváře. „Myslíš, že je to dobrý nápad?” zkusil jí to rozmluvit.
Linda ho nenechala, naklonila se k němu blíž. „Siriusi, věřím mu a uprostřed Londýna budu v bezpečí,” řekla pevně a líbla ho na rty, pak o něco mírněji dodala: „Nesmíš se o mě tak bát.”
Dívali se na sebe, měla pocit, že chce ještě něco říct, ale pak si to rozmyslel a sklopil oči ke svému talíři.
„Jak myslíš,” řekl suše. Nesouhlasil, ale nebylo mu to nic platné.
Když vešla do nemocnice, zaplavil ji zvláštní pocit, všechno bylo tak důvěrně známé. Prošla dlouhou chodbou, kolem dětského oddělení. U společenské místnosti se na moment zastavila, hrály si tam děti, které nemusely ležet na lůžku. O srdce se jí otřelo podezření, něco se s ní dělo a nelíbilo se jí to...
Potřebovala mít jistotu, nebo se z toho brzy zhroutí, proto se rozhodla navštívit Daniela. Vyšla do prvního patra a už stála za dveřmi lékařského pokoje. Jestli bude mít štěstí, najde ho u jeho stolu s hrnkem kávy.
Chystala se zaklepat, když zaslechla své jméno: „Lindo, co ty tady?” Zaznělo chodbou radostně a ona se otočila k usmívajícímu se Danielovi.
„Ahoj,“ oplatila mu úsměv a vyšla mu vstříc. „Jdu za tebou, dlouho jsme se neviděli.”
„Naposledy ses ozvala o vánocích,” vyčetl jí a povytáhl obočí. „Mám pauzu, chceš někam na kafe?”
„No... ehm... spíš bych s tebou potřebovala mluvit v soukromí, v tvé ordinaci,” prozradila pravý důvod své návštěvy.
„Potřebuješ vyšetřit? Jsi nemocná?” zarazil se a poněkud zvážněl. Pozorně si ji prohlédl, až teď si uvědomil, jak je přepadlá. Co Lindu znal, nikdy nemocná nebyla a na nic si nestěžovala.
„To zrovna ne, ale... můžeš mě vzít? Potřebovala bych vědět, na čem jsem... pokud možno hned,” požádala ho.
„Jistě, to jsi celá ty, člověk o tobě nic neví, pak se tu zjevíš a... Vůbec si se nezměnila,” zasmál se a vedl ji k sobě do ordinace.
„Posaď se a řekni mi, co tě trápí,“ rukou jí ukázal na křeslo u svého stolu, „a nelži, protože vypadáš hrozně.”
„Taky ses nezměnil,” oplatila mu a usmála se.
„Promiň, ale jsi hubená, bílá a máš kruhy pod očima, takže nejsi zrovna zosobněné zdraví. Jsi si jistá, že jsem ten pravý, kdo ti řekne diagnózu?” ušklíbl se a pohodlně se opřel v křesle naproti, nepřestal se na ni pobaveně dívat.
Linda se trochu ošila. „Nemůžu spát, mám noční můry a cítím se vyčerpaná. Potřebovala bych nějaký životabudič, nemohl bys mi něco napsat?” zeptala se s mírnou nadsázkou, chtěla tak odlehčit situaci, aby byla schopná zeptat se na to, co ji skutečně trápí.
„To nemohl, až tě vyšetřím... A začneme tím nejsnadnějším,” oznámil vážným hlasem a podal jí kelímek.
Nechápavě na něho koukala.
„Koupelna je tamhle, snad víš, co máš dělat,” vybídl ji.
„Vím na co to je!” Mrzutě si od něho vzala kelímek a odešla na toaletu.
Po chvilce se vrátila i s obsahem, potutelně se usmíval, když jí podával těhotenský test.
„Nejsem gynekolog, ale tohle tě mělo napadnout jako první. Pokud to tak není, můžeme to alespoň vyloučit a pak uvidíme co dál,” řekl.
„Dane, nejsem přece hloupá... to nemůže... to je blbost!” zavrčela.
Upřeně se na ni díval a s úsměvem čekal, až ho poslechne.
Rozladěně otevřela krabičku s testem a kapátkem nanesla tekutinu do požadovaného čtverečku, vůbec se jí nelíbila barva, která se objevila. Tupě na ni zírala.
„No vida, to byla rychlost... Gratuluji, jsi těhotná,” ušklíbl se. Když viděl její šokovaný výraz, neodolal a rozesmál se.
To ji probralo.
Takže je tak hloupá? Je těhotná a neví o tom? Ale vždyť pravidelně měla...
„Ale to není možné, nemůžu být těhotná... ne teď,” protestovala. Přestala zírat na test a podívala se na Daniela.
„Takže si to shrňme... spíš s někým?” zeptal se přímo.
„To ano, ale...” přiznala, byla pořád jako ve snu... ve zlým snu.
„Fajn, už jsem se bál, že jsi druhá Panna Marie a vstoupil do tebe Bůh!... Vzpamatuj se, vždyť to není konec světa, budeš mít dítě,” domlouval jí a pohladil přátelsky po ruce.
Kdyby už neseděla, asi by se složila.
Bude mít dítě? Siriusovo dítě?
Pořád to nemohla pochopit.
„Ty to nechápeš... já nemůžu mít dítě.” Nikdy by ji nenapadlo, že by po Thomasovi ještě někdy otěhotněla, najednou jí to připadalo, jakoby ho zradila. Zrychleně dýchala a dělalo se jí špatně od žaludku.
„Jenže ho čekáš, tak dýchej a uklidni se,“ řekl trochu přísně, když viděl, že začíná panikařit, „promluvíš si o tom se svým přítelem a uvidíš, že to zvládnete.”
Dopřál jí chvilku čas, než pokračoval. „Vždyť máš ráda děti, jsi úžasná ženská... ty to zvládneš!” dodal už mírněji
Pohlédla mu do tváře, měl pravdu, musí se vzpamatovat.
„Tak se mi líbíš. A teď pojď, vezmu tě vedle do ordinace na ultrazvuk,” usmál se. Vstal, přešel až k Lindě a povzbudivě jí položil ruku na rameno.
Jako ve snu šla k lůžku, sundala si svetr a vyhrnula triko. Ležela a čekala... pořád tomu nemohla uvěřit, možná až ho uvidí.
Daniel si sedl vedle k ultrazvuku a lehce jí kroužil sondou po břiše.
Pak se usmál. „Podívej se, tady má srdíčko,” otočil k ní monitor, „nejsem odborník, ale řekl bych tak dvanáct, možná třináct týdnů.”
Linda se nevěřícně dívala na malého človíčka... na malinké prstíky a pomalu jí docházelo, že je její. Její a Siriuse! Bylo toho na ni moc, rozplakala se.
Daniel jí dal kontakt na svého přítele, kolegu gynekologa, s tím aby ho co nejdříve navštívila. Také jí kladl na srdce, aby byla rozumná a snažila se zesílit. Slíbila, že to udělá, ale teď ze všeho nejvíc potřebovala klid, na chvíli si lehnout a být o samotě.
Přemístila se do svého domu, nebyla připravená setkat se Siriusem… ještě ne. Sama si nebyla jistá, co cítí, musí si to v klidu promyslet a hlavně se s tím potřebovala vyrovnat.
Zcela automaticky si zula boty, ledabyle je odkopla ke stěně, sundala si svetr a stáhla dlouhé vlasy do gumičky. Unaveně si sedla na gauč v obývacím pokoji a skryla obličej v dlaních.
„To není pravda, nemůže to tak být,” zašeptala zoufale.
Lehla si na bok, nohy skrčila a přitáhla si k sobě jeden z polštářků.
Co bude dělat? Jak to má říct Siriusovi a jak to přijme on? V téhle době, kdy je válka na spadnutí a on se musí skrývat?
Otázky, na které zatím neznala odpovědi, jí zaplnily hlavu.
Musela myslet na Thomase, jak to tenkrát bylo všechno jiné. Byl chtěný, tak milovaný a narodil se do šťastného domova. Co čekalo tohle dítě? Narodí se ve válce, otci, jenž je pro jednu stranu vrah a pro druhou krvezrádce. Bude mu hrozit nebezpečí sotva se narodí. Hlavou jí prolétla myšlenka, že by bylo lepší, kdyby... Poplašeně sebou trhla, ne to ne takhle nesmí přemýšlet, zvládne to... musí!
Cítila se vyčerpaná, přemáhal ji spánek. Uvědomila si, že by neměla spát, měla by se vrátit k Siriusovi, ale v posledních dnech byla v takovém nervovém vypětí, že ji tělo neposlouchalo a mysl se propadala do říše snů. Usínala s myšlenkou, že si spolu promluví, řekne mu to... hned jak se naskytne vhodná příležitost.
...
Probudil ji chlad. Bolestivě natáhla nohy, měla je zdřevěnělé, jak zůstala ležet v jedné poloze. Zamžourala po místnosti, chtěla vědět kolik je hodin, všimla si, že se venku začínalo stmívat.
Proboha jak dlouho spala?... Musí se vrátit.
Došla do koupelny, aby se trochu opláchla a vzpamatovala. Už se chtěla přemístit, když si všimla plné schránky na dopisy, měla by si ji vybrat. Automaticky vyšla ze dveří domu a otevřela branku... Najednou ucítila mrazení v zádech, na vteřinu hrůzou ztuhla… znala ten pocit, byl to on, Darnell!
Než stačila uskočit zpět do bezpečí, pevně ji chytil za zápěstí. Vykřikla. Vší silou se snažila držet vrátek a zůstat tak za úrovní plotu, za žádnou cenu nesměla překročit ochranou bariéru jejího domu.
„Přece jsem se dočkal,“ promluvil potěšeně, „pozoroval jsem tě, byla si tak... rozrušená.” Byl tak blízko, jak jen mu to ochranná kouzla dovolovala.
Dívala se do jeho tváře.
Proč se zlo skrývá za krásu?
Linda se otřásla odporem… hrůzou. Snažila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.
„Nedostaneš se sem!” podařilo se jí ze sebe vypravit.
„Myslíš si, že nevím, komu za to vděčím? Že nevím o tvém ochránci?!” uchechtl se posměšně a bolestivě sevřel její ruku, přitáhl si ji víc k sobě.
Stálo ji hodně úsilí, aby se druhou rukou nepustila a neskončila mu tak v náruči.
„Nevím, o kom mluvíš!” vyštěkla na něho.
„Ne? Jde po mě jako pes, jestli nebude opatrnější, brzy ti přinesu jeho hlavu!” upozornil ji a v očích se mu krutostí zalesklo.
Linda o pravdivosti jeho slov nepochybovala, o to víc se vyděsila.
„Vědí o tobě a dostanou tě,” zkusila, ale nemělo to na něho žádný účinek.
Jenže ona musela mluvit... musela ho nějak rozptýlit, tak strašně se bála, že už nevydrží déle vzdorovat jeho síle a on ji dostane a zabije. Najednou si vzpomněla na dítě, polila ji čistá hrůza z uvědomění, že nebrání jen svůj život, ale také jeho.
„A kdepak jsou právě v tuhle chvíli? Nevidím nikoho z nich, aby ti pomohl,” vysmíval se. „Nemusíš se bát, dnes ještě nenastal ten správný čas pro naše... řekněme setkání... Dnes jsem tě chtěl jen vidět a poznamenat si tě,” dodal zlověstně a usmál se.
Linda k smrti zbledla, stiskl její zápěstí tak, že ji to donutilo rozevřít dlaň. Viděla, jak vyndal z pláště nůž.
„Ne!... Nech mě!” vyjekla a konsternovaně pozorovala ostří nože.
„Nebude to bolet... Ne tak, jak si to užiješ příště,” šeptal sladce a vtiskl jí polibek do dlaně.
Cítila jeho rty na své kůži, jak jazykem přejel po celé délce dlaně, zvedl se jí odporem žaludek.
Najednou jí rukou projela palčivá bolest. Bolest, která ji na několik vteřin ochromila a vzala dech. Vykřikla, do očí jí vhrkly slzy.
Než ji pustil, něco hebkého na dotek jí vtiskl do poraněné dlaně. Rychle ustoupila do bezpečí svého domu, sotva se držela na nohou.
„Jsi tak sladká... Brzy se opět uvidíme,” přislíbil a věnoval Lindě úsměv slibující bolest. Pak zmizel.
Nedokázala se hnout z místa, stále se dívala před sebe, kde ještě před několika vteřinami stál. Třásla se po celém těle v uších jí zněl jeho hlas, stále viděla jeho oči... zářily vzrušením z toho, co jí udělal a slibovaly daleko horší věci.
Měla strach, opravdu strach... ne, byla vyděšená!
Bolest Lindu probrala. Pohlédla na svou ruku, krev jí stékala po zápěstí a odkapávala na zem. Stále v ní svírala to cosi. Pomalu otevřela dlaň, byla to zase ta růže, černá růže. S odporem květ upustila, nenáviděla jej, představoval pro ni smrt.
Zjistila, že má hlubokou ránu přes celou dlaň ve tvaru kříže a bolest se stupňovala až na hranici únosnosti, měla pocit, že jí něco rozežírá ruku a postupuje to dál a dál... Hodně to krvácelo, dopotácela se do domu, aby našla něco na obvázání, potřebovala to zastavit. Popadla v kuchyni utěrku a ovázala si ránu, za sebou zanechávala krvavé stopy.
Proč stále krvácí? Proč se to nehojí?
Neměla moc času nad tím přemýšlet, musela se přemístit, než ztratí vědomí.
...
Severus se snažil vypátrat o Darnellovi co nejvíc informací, které ihned předal Lupinovi, ovšem nebylo to lehké. Ten muž se nikomu z ničeho nezpovídal, a když se mu pokoušel dostat do hlavy, zjistil, že perfektně zvládá Nitrobranu. Už dvakrát jim proklouzl jako had… v domě kde žil se už neukázal a oni byli zase na začátku. Severus zuřil, ale nemohl s tím nic dělat. Sám ho sledovat nemohl, když nebyl většinu času v Bradavicích, byl ve službách Pána zla.
Darnell tušil, že je sledován, prozatím vyčkával, byl opatrný a nic nepodnikal. Snape věděl, že je to otázka času, kdy se přestane ovládat, ten muž snad nebyl ani člověk, každým mučením nebo vraždou propadal většímu a o to děsivějšímu šílenství. Dokonce i Pán zla si jeho nadšení pro věc všiml, pronesl něco v tom smyslu: Takových je třeba využit ke svým účelům... V tuto chvíli jsou nedocenitelní, pak snadno postradatelní.
Severus se musel pro sebe ušklíbnout. Ano, přesně tohle byla politika Pána zla, pouze potřeboval jeho krvelačnost, než dosáhne svého a pak ho odstraní. Nezáleželo mu na nikom z nich. Ovšem v případě Darnella by byl raději, kdyby ho zabil dříve, než později. On si ale všiml ještě něčeho, nebyl sám, kdo toho parchanta sledoval. Jeho letité zkušenosti špeha ho varovaly ještě před jiným mužem. Nikdy dříve mu nevěnoval pozornost, příliš se nezajímal o nové přívržence Pána zla, ale poslední dny ho na něm něco znepokojovalo a dnes měl obzvláště divný pocit... něco bylo špatně.
Právě sledoval Darnella, byl přesvědčený, že něco chystá, když se mu rozpálilo znamení zla.
SAKRA!... Teď ne.
Musel jít, Pán zla očividně neměl dobrou náladu.
Jak o něco později zjistil, nebyl sám, kdo musel snášet jeho vztek. Šlo o nevydařený útok na jednu rodinu krvezrádců poté, co je „někdo” varoval.
Voldemort se pomalým krokem procházel síní doprovázený svým hadem Naginim. K vlastním účelům si dočasně přivlastnil sídlo Luciuse Malfoye, kde se už několik týdnů uskutečňovala setkání Smrtijedů. Teď se pozorně díval na své věrné služebníky, kteří se vzpamatovávali z následků jeho zuřivosti.
„Je mezi vámi zrádce!” promluvil. Jeho chladný hlas zproštěn všech emocí se rozezněl zlověstně síní. „Radím vám, pokud někoho podezříváte, řekněte mi to včas! Protože já si ho dříve, či později najdu sám a nebude jediný, koho stihne trest!”
Nagini zasyčela, jakoby tak potvrdila slova svého pána.
Severus přemýšlel.
Pokud označí Darnella jako zrádce... že ho podvedl... bude muset přiznat, že je Linda naživu. Byla by pořád v nebezpečí, ale Řád by ji schoval. V tuto chvíli byl pro ni Voldemort menší zlo než ten sadistický šílenec. A jemu by to také pomohlo, Pán zla by měl svého zrádce, tudíž jeho pozice by nebyla ohrožena.
Už se chystal požádat o svolení promluvit, když ho předběhl Malfoy, překvapeně na něho pohlédl.
„Smím promluvit, Pane?”
Voldemort se na něho zahleděl a rukou dal ostatním znamení, aby odešli. Severus se přidal k nim, nedávaje na sobě znát sebemenší známku bolesti.
„Ty ne, Severusi,“ zavolal ho zpět Voldemort, „ty ještě zůstaň, potřebuji s tebou mluvit.” Pak se znovu otočil k Malfoyovi a vyzval ho, aby pokračoval.
„Pane,... od jisté doby podezřívám Raula Darnella. Vím, že je to schopný muž a vaše rozkazy donedávna plnil beze zbytku, ale zjistil jsem... čirou náhodou... že vám lhal,” prohlásil Lucius zcela sebevědomě.
Severus byl jeho slovy zaskočený.
Co tím sleduje?
Nespouštěl z Malfoye oči.
„Doufám, že máš důkaz o jeho vině, drahý Luciusi,” poznamenal výhružně jeho Pán.
„Mám, můj pane,“ ujistil ho. „Jistě si vzpomínáte, kdo špehoval na ministerstvu pro Fénixův řád,” pokračoval stále klidným hlasem.
Voldemort přikývl a posadil se do svého křesla v čele stolu. Věrný had si mu položil hlavu do klína.
„Jistě, ale ta žena je přece mrtvá, sám Darnell se o to postaral,” poznamenal chladně a láskyplně hladil hlavu hada.
„Ne, můj pane, zabil jinou ženu... Ze spolehlivého zdroje vím, že skutečná Grayová je naživu a Darnell ji chce pro sebe, pro své... ehm... zvrhlé choutky,“ oznámil a čekal na Pánovu reakci.
Ta na sebe nedala dlouho čekat. „Je naživu?!“ opakoval a mhouřil při tom nebezpečně oči.
„Ano, obelhal vás, abyste po ní už nepátral,” dodal Lucius… v duchu se usmál.
Darnell to má spočítané a Severus mu bude něco dlužit.
Voledemort opět zuřil, jestli něco nesnášel, tak když se někdo protivil jeho příkazům a měl plány za jeho zády.
„Cože!” zasyčel a vstal tak prudce, až se Nagini rozrušeně vzepjala. „Vezmi si někoho k sobě a najdi ho! Pokud je pravda co říkáš, chci jeho hlavu,” rozkázal.
Malfoy se poklonil a na to byl propuštěn.
Severus vyčkával dokud ho Pán zla neosloví a snažil se skrýt netrpělivost. To co právě vyslechl, jej rozrušilo. Musel zjistit víc.
„Severusi," zarazil tok myšlenek Voldemort, "něco nového v Bradavicích?”
Oči mu stále plály hněvem, když se k němu otočil. Severus podal hlášení, na kterém se dopředu domluvil s Brumbálem. Nezdálo se však, že by Pána zla tyto zprávy příliš uspokojily. Nekonečně dlouho pozoroval jeho tvář, když se snažil prohledat i jeho mysl.
„Dobrá,“ přikývl nakonec. "Přesto bych příště ocenil více snahy a nějaký pokrok v naší věci, Severusi!" pronesl s důrazem. Potom přešel ke stolu, odkud vzal kus pergamenu. „Mám tu ještě něco,” podával mu hrubý náčrt nového lektvaru.
Severus pročítal jednotlivé ingredience, odtušil, že půjde o výjimečně zákeřný jed. Přitom na sobě stále cítil soustředěný Pánův pohled. To jak se pomalu přesunul za jeho záda způsobilo, že se mu naježily chloupky na krku.
Voldemort mu položil ruku na rameno a nepatrně stiskl. „Rád bych, abys ho pro mě co nejdříve vyrobil.”
Jeho přání bylo rozkazem. "Samozřejmě, Pane," odpověděl Severus. Ucítil lehké poplácání. Pak se Voldemort vzdálil a opět se posadil do křesla. Gestem ruky k sobě přilákal Naginy, která se mu okamžitě stočila u nohou. Bylo zvláštní pozorovat s jakou něhou se chová k tomu hadovi.
„To je vše. Smíš odejít," promluvil aniž by pozvedl zrak od Naginy.
Severus se poklonil a se za vlněním pláště zamířil ke dveřím.
"Severusi?!" zaznělo za jeho zády, "nezklam mě!"
"Ano, Pane!"
Jakmile byl z Voldemortova dohledu, snažil se najít Luciuse. Potřeboval s ním mluvit, ale narazil jen na Belatrix.
"Kde je Lucius?" oslovil ji studeně. Ani se nesnažil skrýt nepřátelství, byla stejně krutá a šílená jako Darnell.
Belatrix sjela Snapea pohledem od hlavy k patě, načeš opovržlivě ohrnula ret. "Nehlídám každý jeho krok. Někam odešel." vyprskla a odvrátila se od něj. Severus tiše zavrčel.
SAKRA!!
Nasadil si masku a přemístil se. Nejprve k sobě, na Tkalcovskou ulici, pro případ, že by měla Belatrix touhu jej vystopovat, teprve potom k Lindě domů.
Dům byl zahalený do tmy.
„Lumos.” Světlo z hůlky ozářilo prázdnou místnost. „Lindo,” zavolal. Žádná odpověď. Ze zkušenosti prošel i ostatní pokoje. Dům byl tentokrát prázdný. Chtěl odejít, když si na podlaze všiml několika kapek krve. Šel po stopách až do kuchyně, kde jí objevil podstatně víc. Mráz mu přejel po zádech, ale než stačil učinit jakékoliv závěry, zaslechl dobře známý zvuk doprovázející přemístění. Zhasl světlo a přistoupil k oknu, aby prozkoumal okolí domu. Instinktivně zaměřil svůj pohled do nejtemnějšího místa. Nemýlil se. Ze tmy vystoupila silueta muže. Nasadil si masku a vyběhl ze dveří.
Jakmile neznámý spatřil blížícího se Smrtijeda, zaútočil. Vyslaná kletba se však odrazila od bariéry chránící dům a než stačil cokoliv dalšího podniknout, svírala jeho krk silná paže.
„Co tu pohledáváš!” zasyčel Severus a pátravě se mu zadíval do tváře. Pak ho poznal, byl to ten, který se motal kolem Darnella.
„Mohl bych se zeptat na to samé,” zasípal muž snažíc se osvobodit.
Severus přidal druhou ruku a stisk zesílil. „Zeptám se naposled. CO – TU - CHCEŠ!” cedil mezi zuby. Uvědomil si, že byl schopný toho chlapa uškrtit.
„Uklidni se!“ zachrčel muž a zuřivě se snažil nasát víc vzduchu do plic.
Severus ho pustil, ale konec hůlky mu opřel o prsa. "Mluv!" přikázal.
Cizinec lapal po dechu a mnul si bolavý krk. „Chci ochránit svoji ženu před jedním šílencem," odpověděl chraplavě zatímco pohledem provrtával masku, za kterou se skrývala lidská tvář. "Chci dostat Darnella zrovna tak jako ty!” dodal a rozkašlal se.
Snape trochu poodstoupil. Jakou ženu má na mysli? Nemyslí snad... Ne. Určitě se přeslechl, špatně si to vyložil... Podivný pocit se mu vkrádal do útrob. Mírně zatřásl hlavou, aby ho zahnal.
„Kde teda je! Kde se Darnell skrývá!“ štěkl pak ostře.
"Nemám tušení," odpověděl muž stejným tónem.
Severus zatlačil hůlku hlouběji. „Nevěřím ti. Sledoval jsi ho až sem. Určitě víš co má v plánu, co udělal s Lindou.”
„JÁ - TO - NEVÍM!" zopakoval muž svoji odpověď. Zcela zřetelně zaslechl, jak Smrtijed zlostně zasyčel. "Ztratil jsem ho," pokračoval pak, "proto jsem se přemístil sem, abych zjistil zda je Linda v pořádku. Ale našel jsem tu jen stopy krve - a tebe," dodal.
Severus za maskou přimhouřil oči, když muž řekl Lindino jméno, znělo to tak majetnicky. "Bohužel mám problémy s důvěrou," promluvil bez jakýchkoliv emocí. "A mám pocit, že mi neříkáš všechno."
Muž odhodlaně vztyčil hlavu, z výhrůžek strach neměl. „To máme společné. Ani já nemám důvod ti věřit a neudělám nic, co by ohrozilo Lindu," řekl pevným hlasem.
Severus se nad ním vztyčil v celé své výšce. "Musím tě tedy upozornit, že z tebe odpovědi získám za každou cenu." Potom pronesl tiše: „Legiliments!”
Muž zaúpěl bolestí. Síla s kterou mu vnikl do mysli ho zaskočila nepřipraveného. Nedokázal s ní bojovat. Severus tak zcela převzal vládu nad jeho vzpomínkami a bral si jednu po druhé. Záměrně vyhledával ty, které se týkaly Lindy. To co z nich však vyčetl jej akorát ještě víc rozrušilo. Jeho domněnky se bohužel potvrdily.
Když zrušil zaklínadlo, upřeně se měřili pohledem.
„Linda je tvá žena?!” zeptal se jen, aby prolomil ticho. Odpověď už znal. Nato sklonil hůlku. Ještě před chvílí by byl schopný ho zabít, nyní se situace změnila.
„Nikdy bych jí neublížil,” řekl pevně muž.
Severus mu v tomhle věřil.
„Jmenuji se Philipp Thomas Gray," pokračoval Lindin manžel. "Jdu po Darnellovi už několik týdnů. Což je taky důvod, proč jsem se přidal k Voldemortovi. Ale to všechno sis už zjistil sám!” dodal hořce. Pravděpodobně dnes večer ohrozil svoji bezpečnost, ale na sobě mu nezáleželo. Sám se jako Smrtijed necítil, ale tento muž jím očividně byl. Na druhou stranu, jeho starost o Lindu se mu zdála upřímná. „Proč Lindu hledáš ty?" zajímal se. "Když ti položím otázku, odpovíš mi?" Maska naproti němu zůstala tichá. "Záleží ti víc na Darnellovi, nebo na mojí ženě?“
Snape byl rád za své přestrojení, asi by teď nezvládl skrýt emoce, jenž v něm Gray vyvolal.
„A kdyby mi záleželo na tvé ženě, co s tím uděláš?“ promluvil nakonec.
„Nic. Chci jen její bezpečí,“ odpověděl zamračeně. Co asi mohl dělat? Dávno mu nepatřila, ale nedovolí nikomu, aby jí ublížil! „Darnell je zrůda, chci ho zabít!“ sykl zlověstně.
„S tím souhlasím,“ poznamenal Snape. Pak se nadechl a pokračoval: „Když už jsme si vyjasnili stanoviska - v domě nikdo není, ale našel jsem tam krev. Vypadá to, že Lindu vážně poranil.“ Úmyslně zmínil Lindu jménem a ne titulem Grayovi manželky. Severuse překvapilo, jak moc mu to vadí.
Philipp zkoumavě hleděl do maskované tváře. Přemýšlel zda o Lindě ví všechno - o její schopnosti číst v lidech, o neuvěřitelné síle, která jí umožnila přežít - a pocítil strach. Bylo by pro Lindu lepší, kdyby to nikdo nevěděl, protože pokud tento člověk není její přítel... Nechtěl ani domyslet.
"Pokud je zraněná, ztrácíš tu se mnou jen čas. Měli bychom se rozdělit a pátrat po ní. Nemyslíš?" Sebral ze země svoji hůlku a chystal se přemístit.
Severus ho na poslední chvíli zadržel. „Dám si na tebe pozor!” varoval ho ještě.
Gray se ušklíbl. "Nápodobně." Nato zmizel.
...
Linda zabušila na dveře Siriusova domu. Nevnímala, kdo jí otevřel, byla na pokraji sil. Vpadla dovnitř a až podle hlasu poznala Tonksovou, která ji podepřela a snažila se dovléct ji do kuchyně.
„Siriusi,” zavolala, když Linda klesla na kolena a začala zvracet. Také si všimla zakrváceného hadru, jímž měla obvázanou ruku. „Tak Síriusi!" zopakovala. Ale to už sbíhal schody.
„Lindo! Co se ti stalo?!“ klekl si na podlahu.
Zněl tak ustaraně. Zvedla k němu hlavu.
„Omlouvám se,” vzlykla. Bolestí staženou tvář si mu opřela o prsa.
Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice na postel.
Tonksová pomocí hůlky uklidila znečištěnou podlahu a spěchala za nimi.
„Šššš to bude dobré, neplač,” konejšil Lindu roztřeseným hlasem a opatrně odmotával zkrvavenou utěrku z její ruky.
Ani si neuvědomila, že jí stékají slzy, bylo jí zle a ruku měla v jednom ohni.
Sirius se zaťatými zuby zíral na rozšklebenou ránu v dlani.
„Kdo ti to udělal?” zašeptala Tonksová, když viděla krvavý kříž.
„To on... Byl... tam,” vydávala ze sebe trhaně, protože začínala mít křeče. I ona pohlédla na zohyzděnou ruku, všimla si, že už nekrvácí.
Ale proč se to nelepší? Proč je to čím dál tím horší?
Sirius byl také překvapený, jindy by už rána zmizela. Srdce se mu svíralo, když viděl, jak trpí. „Proč se nehojíš?” zeptal se s úzkostí v hlase a nepřestával ji hladit.
„Já nevím,” zasténala, z návalu bolesti si skousla rty, až ucítila na jazyku krev.
„Siriusi, musí se to ošetřit, měla bych ji vzít k Mungovi,” navrhla Tonksová, ale jediný pohled do jeho zoufalé tváře stačil, aby zmlkla.
„Nemůže tam jít, co když to ten parchant předpokládá a půjde ji tam hledat?!” odbyl ji nervózně a pohledem se vrátil k Lindě. Svíjela se na posteli a naříkala. Siriusovi připadalo, že ruka zas o něco víc zčernala. „I když to nerad říkám... zavolej Snapea, bude v tom něco víc. A jestli jí někdo pomůže tak on!“ přiznal neochotně. Neměl však na výběr, její život mu byl příliš drahý.
Tonksová přikývla a spěšně odcházela ke krbu, když se ozvalo zabušení na dveře a následně se rozječel portrét paní Blackové. Šla otevřít a zároveň zastavit příval nadávek a křiku.
Sirius hluk ignoroval, vnímal pouze nářek Lindy. „Vydrž, brzy přijde pomoc. Snape to dokáže,“ promlouval k ní, aby ji uklidnil. „I kdybych ho k tomu měl donutit násilím,“ dodal spíš pro sebe.
Chodbou se ozvaly rázné kroky a ve dveřích ložnice se objevil černý plášť. Sirius nedokázal zakrýt překvapený výraz, když spatřil Snapea.
„Tak rychle jsem tě tu nečekal. Jak ses to dozvěděl?” zeptal se.
Snape několika kroky překonal vzdálenost k lůžku a sklonil se nad Lindu.
„Hledal jsem ji doma a našel jen stopy po útoku! Doufal jsem, že by mohla být tady,” odpověděl. Pohled do uplakané tváře Severusovi stěžoval mít emoce pod kontrolou. Lehce přiložil prsty na čelo, celá hořela. Pak opatrně vzal zraněnou ruku do svých a pozorně si prohlédl ránu.
Sirius zaujatý starostí o Lindu, si změny v jeho chování nevšímal. Dokonce mu udělal místo na posteli, aby k ní lépe mohl.
Mlčení se zdálo být nekonečné.
„Víš už co je to za kletbu?!“ zeptal se netrpělivě. Snape neodpověděl a tak pokračoval. „Nelíbí se mi to. Tohle není jen jedem, za tu chvilku co je tady kůže okolo rány zčernala a nevypadá to, že se to jen tak zastaví.“
Ani Severusovi se to nelíbilo. Samozřejmě, že ten jed poznával. Dokonce i kletbu, která ho posílila. Nešlo o to někoho otrávit, ten parchant ji toužil navždycky poznamenat. A podle všeho se mu to podařilo.
„Ten bastard,“ zasyčel pro sebe a konečně se otočil k těm dvěma.
„Severusi, proč se to nehojí?“ zeptala se Tonksová sevřeným hlasem, měla o přítelkyni strach.
„Použil jed Trvalého zmrzačení, proto se rána nehojí, ba naopak rozšiřuje,“ odpověděl a na kus papíru si udělal pár poznámek.
„Ale, její schopnost... vždycky se přece její rány zahojí,“ nechápal Sirius.
„Posílil ho kletbou, tkáň okolo rány rychle odumírá a zůstane znetvořená. Obávám se, že nebýt právě její regenerace, i když z neznámého důvodu oslabené, dopadla by daleko hůř.” Pak vytáhl hůlku a tiše pronášel slova, jež postupující zkázu zastavila a o něco málo zvrátila její průběh. Kůže okolo rány, nebyla už tak černá.
Siriuse ta zpráva šokovala. „Chceš tím říct, že nebýt schopnosti se uzdravit, měla by v dlani navždy otevřenou ránu a zmrzačenou celou ruku?!” řekl tiše a pohlédl na Snapea.
„Sakra, posloucháš mě?" štěkl po něm. "Proto se ten jed používá! Slouží k mrzačení lidí!" Měl chuť s ním zatřást, ale ovládl se. „A ano, nebyla by jí pak k ničemu, odumřela by jí,” odpověděl nakonec na jeho otázku.
Sirius zaťal obě ruce v pěst a Tonksová se snažila potlačit slzy.
„Hned se vrátím. Potřebuji pár věcí ze své laboratoře,” oznámil jim pak Severus. „Ta rána se musí co nejrychleji ošetřit, aby se částečně obnovila tkáň. Pokud tu máte lektvar na snížení horečky a na dokrvení, podejte jí je.” Pak už jen zavířil chodbou jeho plášť a byl pryč.
Linda blouznila, zmítala se v horečce a bolest jí vystřelovala do celého těla. Nevěděla jestli je vzhůru, nebo sní. Kdo na ni mluví, kdo se jí dotýká. Bojovala s ďáblem, jež se skrýval za tváří anděla. A ta tvář patřila Darnellovi. Viděla jeho oči a zlý úsměv. Rozkoš co prožíval, když ji pořezal. Věděl, jaká muka jí způsobí a těšilo ho to.
'Takhle tedy vypadá smrt,' pomyslela si.
Sirius chodil po místnosti, nevydržel v klidu. Jak on nenáviděl tenhle pocit bezmoci. Kdykoliv se podíval na Lindu, měl pocit, že se zblázní. Přestože udělali, co jim Snape řekl, nezdálo se, že se její stav zlepšil. Povzdechl si. Tolik ji miloval, dávno mu došlo, že bez ní nemůže žít.
„Siriusi,” zašeptala ochraptěle.
Sedl na kraj lůžka a něžně ji pohladil. „Už bude dobře, miláčku, Snape kletbu zastavil a za chvíli se vrátí s něčím, co ti pomůže. Neboj se,” mluvil tiše a políbil ji na potem zbrocené čelo.
„Siriusi, já... musím ti něco... něco říct,” začala, ale hned nato se opět propadala do snu.
„Ššššš to je v pořádku. Řekneš mi to, až ti bude líp.”
Netrvalo to dlouho a Snape byl zpátky. Okamžitě začal jednat. Přisedl k Lindě a na noční stolek si připravil všechno, co bude potřebovat. Pak se otočil k Blackovi.
„Musím Lindě vypláchnout ránu, pokusím se tak maximálně neutralizovat účinky jedu. Bude to bolet... hodně. Raději ji pevně drž!”
Přikývl, že rozumí. Snape otevřel jednu z lahviček co si přinesl. Linda se vzepjala téměř do mostu. Z hrdla se jí dral křik.
„Už to bude, jen ji ještě nepouštěj!” křikl po Blackovi a sáhl pro další flakón. Obsahoval podivnou černou hmotu, která silně zapáchala. Snape ji okamžitě vtíral do rány a jejího okolí. Snažil se to dokončit co nejrychleji. Podle toho jak sebou Linda házela, působil jí pekelnou bolest.
Tonksová se trochu odtáhla. "Strašně to smrdí. Co je to?" zeptala se.
„Vyčistí to ránu a podpoří hojivý proces,” odpověděl Snape a hůlkou uzavřel ošetřené zranění, jak jen to šlo. Mračit se ale nepřestal. Bohužel měl pravdu, účinky jedu se projevily okamžitě. Přes veškerou snahu kůže po okrajích už nesroste, zůstane sežehnutá a na prvý pohled viditelná. Ale víc udělat nemohl, čas byl proti nim. Severus stiskl čelisti a co nejšetrněji Lindě ruku obvázal. Pak ji něžně položil na přikrývku.
Linda se pomalu uklidňovala a tak ji Sirius mohl pustit. Dlaní si otřel zpocené čelo a obrátil svou pozornost na Snapea.
Severus mu podal ještě lektvar na utišení bolesti. „To už zvládneš sám," řekl poněkud stroze a otočil se k Tonksové. "Tímhle ránu potírejte dvakrát denně a pokaždé vyměňte obvaz. Postupem času by to nemělo být tak bolestivé,” a podal ji flakón s černou mastí. „Kdyby se její stav zhoršil, dostaňte k ní Poppy,” dodal vážným hlasem.
Doufal, že to nebude zapotřebí. Na Lindě bylo znát, že léčba zabírá, vypadala o něco lépe. Ani dýchání už nebylo tak horečnaté jako předtím. Severus si dovolil úlevné oddechnutí. Po celou dobu, co ji ošetřoval, se snažil být tak racionální jak jen to šlo. Uzavřít všechny pocity v sobě, protože si je nemohl dovolit. Teď však záviděl Blackovi, že on může. Viděl postupně v jeho očích strach, úlevu, soucit a lásku. Rostla v něm podrážděnost a hrozila, že se dostane napovrch. A tomu musel zabránit. Za žádnou cenu neprojevit slabost.
Black, jako kdyby věděl na co myslí. Střetl se s jeho pohledem a oba si připomněli nežádoucí přítomnost toho druhého.
,,Už se o Lindu postarám. Díky." promluvil Sirius a dal tak najevo, že Snapea už nepotřebuje.
Severus se napřímil. "Pomůže, když jí za hodinu podáš znovu tišící lektvar," navrhl ještě a otočil se ke dveřím. Tonksová se k němu připojila. "Ven trefím sám," odbyl ji a vyšel z pokoje.
Nedala se a vyšla za ním do chodby. Přestože se opět tvářil nepřístupně, pomohl jim a za to mu byla vděčná.
„Severusi,” zavolala. Zastavil se, ale tvář k ní neotočil. „Děkuju.”
Kývl nepatrně hlavou a odešel.
Komentáře
Přehled komentářů
Anóóó! :)) Ty jo, těhotná? To bude ještě zajímavý... :)
Jinak samozřejmě kapitola dokonalost sama a čekám, čekám, netrpělivě čekám, kdy tu bude další díl... :D
:)
(Marťa, 21. 9. 2011 7:27)