13. Vše je jinak
Linda se probrala až druhý den pozdě odpoledne. Chvíli mžourala po setmělém pokoji, až očima spočinula na spícím Siriusovi. Jednou paží ji objímal kolem pasu a druhou měl pod hlavou. Vztáhla ruku, aby mu odhrnula neposlušný pramen z čela, když bolestí sykla. Podívala se na ovázanou dlaň a pomalu se jí vybavovaly včerejší události. Se strachem co uvidí, si opatrně odmotávala obvaz. Cítila, že něco není v pořádku.
O Bože...
Zděsila se, když uviděla ohavný kříž ve své dlani. Jak je to možné? Vždyť její krev... Nechápala to, v minulosti překonala horší věci, dokonce ji porazilo auto. To přece není možné! Pak ji něco napadlo. Je těhotná... Její tělo se změnilo, krev se teď dělila mezi dvě bytosti a proces uzdravení se zpomalil. Zřejmě svou veškerou sílu a magii podvědomě přenesla na dítě. Včera ztratila hodně krve, byla vyděšená k smrti. Celou svou bytostí se soustředila na to malé, aby ho ochránila. Proto jí zůstala ohavná jizva, která možná už nikdy nezmizí. Znamenalo to, že se nemůže na schopnost regenerace spoléhat. Určitě ne do doby, kdy porodí. Dávalo to smysl, jinak si to nedovedla vysvětlit.
Siriusova dlaň překryla tu její. Ani si nevšimla, že je už vzhůru. Díval se na ni a Lindu ten láskyplný pohled dojal. Nemusel nic říkat, aby pochopila, co prožil. Přišlo jí, že za noc zestárl o několik let.
„Jak je ti?“ zeptal se starostlivě.
,,Už je to mnohem lepší," odpověděla popravdě.
„To je dobře,“ zašeptal a pohladil ji po tváři.
„Siriusi, proč se nám to pořád děje?“ zeptala se a schoulila se mu do náruče.
„Já nevím,“ zašeptal Lindě do vlasů, ,,ale slibuji, že se to zlepší. Uvidíš."
Lindě zvlhly oči, rty se jí chvěly. „Drž mě pevně prosím,“ zaštkala mu do prsou.
,,Nikdy tě nepustím, pokud sama nebudeš chtít," řekl pevným hlasem. Uvnitř v něm ale hlodala pochybnost. Od noci prožíval podivné pocity a strach co bude dál. To jak se Linda rozhodne nebo nerozhodne ovlivní jejich další životy. Bylo zvláštní, jak se situace mohla ještě zhoršit. A nejvíc ho děsilo, že s tím nebude moct nic dělat. S bolestnou naléhavostí ji políbil na temeno hlavy.
Linda se k němu ještě víc přitiskla. Potřebovala ho. Jeho silné paže, slyšet tlukot srdce... mít jeho lásku. A on jí tohle vše rád poskytl. Rozplakala se. Horké slzy jí stékaly po tváři a přinášely úlevu.
Nevěděla, jak dlouho tak leží, nechala se konejšit a unášet sněním. Chtěla zapomenout na Darnella, na jeho výhrůžky. Myslela raději na dítě, které se narodí. Vzrušeně si uvědomila, že díky němu bude už navždy spojena se Siriusem. Úzkost, která ji pronásledovala v polovědomí při horečkách, vystřídal klid, slabost z ní spadla. Linda se nadechla a zpříma pohlédla do starostlivých očí.
Dítě Siriuse Blacka.
--------
V době co o sobě nevěděla, se v domě vystřídalo několik návštěv.
Remus přišel ještě v noci. Darnell jim unikl. Zmizel jakoby se propadl do země. Sirius ani jiné zprávy nečekal. Jen se zamračil a Remus, který velmi dobře vycítil jeho rozpoložení, ukázal ke krbu a řekl:
,,Přesto si musíme promluvit." Znělo to naléhavě a Sirius podvědomě tušil, že se mu ten rozhovor nebude líbit. A měl pravdu. Čím déle Remuse poslouchal, tím víc se mračil, až nakonec sarkasticky utrousil: ,,No výborně! To mi ještě chybělo."
Právě se dozvěděl, co Snape zjistil. Zlomyslný osud se mu přímo vysmíval. Unaveně si dlaněmi otřel tvář a marně se snažil zahnat obavy vyvolané přítelovými slovy.
Remus se na něho přes stůl upřeně díval. Chápal, že z nastalé situace není nadšen, ale na druhou stranu se jim každá pomoc mohla hodit.
„Severus si Graye prověřil, Siriusi. Říká, že pro Lindu není hrozbou, neublížil by jí. Myslí si... myslí si, že v tomhle případě by se přidal na naši stranu,” promluvil po chvíli, když jeho přítel zarytě mlčel a zíral do ohně.
Sirius mocně stiskl čelisti. Očividně to nebylo to, co si přál slyšet. „Takže další napravený Smrtijed, jo?!” pronesl podrážděně. A taky nemohl strávit skutečnost, že se právě teď objevil Lindin manžel.
„Jsi zaslepený nenávistí,“ povzdechl si Remus. „Vždyť jde po Darnellovi jako my! Nebyl tam, aby Lindu zabil, ale aby ji chránil!” snažil se ho uklidnit. Znal přítelovu prudkou povahu, ale měl by konečně dospět, začít věřit ostatním. „Musíš zkusit v lidech vidět i to dobré, Siriusi, nebo se z toho zblázníš. Například Snape. Vztekáš se kdykoliv ho vidíš, a přitom někde hluboko uvnitř víš, že je na naší straně. Vezmi si dnes večer - zavolal jsi ho a on přišel. Pomohl Lindě. Takže, když ti říkám, že Graye prověřil, tak tomu věř!”
Bylo zřejmě zbytečné očekávat náhlý zvrat v Siriusově postoji, přesto se Lupinovi zdálo, že nad jeho slovy přemýšlí. A že ho stojí velké úsilí přiznat to nahlas.
„Já ho nevolal, přišel sám," poznamenal po chvíli. Když viděl jak se Remus zachmuřil, pokračoval: ,,Pořád ho nesnáším a nevěřím mu... ale za to, co udělal dnes pro Lindu, jsem mu vděčný.”
Ta slova zněla upřímně a na Lupinově tváři vyvolala výraz zadostiučinění.
-------------
Další návštěvou byla Tonksová a Molly. Tonksová se stavila ráno cestou na ministerstvo, aby se přesvědčila, že je na tom Linda už lépe, a aby zjistila zda Sirius něco nepotřebuje. Molly se přišla postarat o jídlo. Věřila, že není nad poctivou polévku ze silného vývaru a tak se pustila do vaření. 'To děvče musí začít pořádně jíst,' pomyslela si. 'Však já ji postavím zase na nohy.' A začala si prozpěvovat jednu starou píseň.
Když se to odpoledne Linda odhodlala vstát z postele, zbyla po Molly uklizená kuchyně a příjemná vůně z přichystaného jídla.
,,Molly myslí na všechno," usmála se na Siriuse a oba zasedli ke stolu. Když dojedli, řekla mu co se ten den stalo. Sirius pak Lindě dopověděl zbytek. Co Snape zjistil o jejím zranění, a že udělal co mohl, aby jí zachránil ruku.
Linda si to dala dohromady s vlastní teorií a konečně tomu začínala rozumět. Co je těhotná, její magie se změnila, vše v ní se soustředí na dítě. Zřejmě to tak bylo, i když čekala Thomase, jenže v té době nebyl důvod něco takového zjišťovat. Nikdo jí nechtěl ublížit nebo zranit... nikdo ji nechtěl zabít.
„Lindo,” ozval se po chvíli Sirius, „napadlo mě... byla jsi za tím lékařem?"
"Ano, byla," odpověděla trochu zdráhavě a uždibovala toust.
,,A zjistil co s tebou je? Řekl ti něco, poradil ti?” zajímal se.
Ta otázka Lindu zaskočila, i když bylo logické, že se na to zeptá. Ale ona nebyla připravená, ještě ne.
„No... vlastně nic podstatného,” začala nejistě. „Nic vážného se mnou není. To ten stres, ty hrůzy... Varoval mě, že musím víc jíst a víc spát. A pokud možno zůstat v klidu,” dodala a sklopila oči ke svému toustu.
V podstatě mu říkala pravdu, jen vynechala malinký detail... prozatím.
„No, to nám neprozradil nic nového. To samé ti říkám i já,” povzdechl si a políbil Lindu na čelo.
Zdálo se jí to, nebo opravdu zaslechla v jeho hlase zklamání?
Na okamžik měla nutkání mu o dítěti říct. Už se nadechovala, že mu to řekne, když jí přiložil prst na rty a umlčel.
„Měla by ses řídit radou přítele doktora, a ještě odpočívat, pořád jsi slabá. Pojď, doprovodím tě zase do postele," usmál se a nabídl jí rámě. ,,Budu v knihovně kdybys něco potřebovala,” řekl pak, nechaje dveře od pokoje otevřené. .
Jakmile se vzdálil od Lindy, dostihla ho výčitka, že mlčel o jejím manželovi. Cestou do knihovny se v něm odehrál vnitřní boj.
Ne, dělá to pro její dobro. Řekne jí to, až se trochu vzpamatuje a zesílí.
Zbabělče, bojíš se!
Ne, jen nechci riskovat, že se znovu zhroutí.
To určitě. Bojíš se, že na ni má větší právo než ty!
Od té doby co to věděl, nedokázal na Philippa Thomase Graye myslet bez pocitu žárlivosti.
-----------------
Volně se pohybovat po domě dovolil Lindě až čtvrtý den. Také dohlížel na to, aby jedla a nedovolil jí téměř nic dělat. Občas se na něho za to mračila, ale vyhověla mu.
Seděli spolu v knihovně, ona popíjela čaj pohodlně usazená na pohovce a Sirius seděl naproti ní v křesle, listoval v nějaké staré knize. Nedalo jí to, musela ho pozorovat. Zkoumala každý detail jeho obličeje a myslela na jejich dítě.
Jaké bude? Bude to chlapec nebo děvče?
Nikdy dřív neuvažovala nad tím... nepřipouštěla si... že by do jejího života přišlo jiné dítě než drahý Thomas. Nedokázala si představit, že by ho milovala. Ale stalo se, uvědomila si to během těch několika dní, kdy se vzpamatovávala z Darnellova útoku. Když jí došlo, že všechnu tu bolest a hrůzu prožívalo s ní, že spolu s ní mohlo zemřít!
Musí ho ochránit, musí mu zajistit bezpečí a musí to říct Siriusovi, má na to právo.
Cítil Lindin upřený pohled a vzhlédl od knihy. Střetl se s jejíma očima a usmál se.
Připadala mu jiná, změnila se… ne, její city se změnily, byla mu blíž než kdy dřív.
Někde uvnitř ho hřála naděje. Naděje, že by ho jednou mohla milovat tak jako on miloval ji. Odložil knihu na stůl a přešel k ní.
„Potřebuješ něco?” sedl si vedle a něžně ji uchopil za ovázanou ruku.
„Ne,” řekla tiše a zahleděla se na svou zmrzačenou dlaň v té jeho. Nemusela být už obvázaná, ale nesnesla pohled na odporný kříž.
Pohladil Lindu po tváři, aby mu opět pohlédla do očí a přitáhl si ji blíž.
„Netrap se k vůli tomu,” řekl mírně a palcem přejel po jejích rtech. „Důležité je, že jsi naživu,” dodal ještě, než ji políbil.
Pootevřela rty, aby jejich polibek prodloužila.
Měl pravdu, zůstala naživu a to bylo nejdůležitější.
„Siriusi,” začala po chvíli, „chci ti něco říct.”
Byla tohle ta správná chvíle?
„Stalo se něco?” zeptal se, když si všiml jak znejistěla.
„Ne, nic takového. Jen... už nějakou dobu ti chci říct, že....” nedokončila. V chodbě se ozvaly kroky.
Linda si povzdechla. 'Očividně to nebyla ta správná chvíle!'
Nato zaslechli Lupinův hlas: „Siriusi?”
Znělo to naléhavě, Sirius se zvedl a šel příteli vstříc.
Linda zůstala sedět na pohovce, byla zamyšlená. Každopádně mu to bude muset brzy říct, než to na ní pozná sám. Květen byl u konce a za necelý půlrok porodí.
Dvojí kroky a rozrušený hlas Remuse vytrhly Lindu z přemýšlení.
„Svolal jsem mimořádnou schůzi, Siriusi. Snape má nějaké informace. A taky bych rád mluvil s...” Remus se zarazil, když si všiml Lindy ve dveřích.
„Ahoj... Vypadáš už o moc líp,” pozdravil a usmál se.
„Cítím se už líp,” odvětila zamyšleně. „Svolal jsi schůzi, je tedy něco nového?” zajímala se.
„Ano. Jak už jsem řekl, dostaly se k nám nové zprávy. A potřeboval bych něco probrat i s tebou,” dodal.
Než stačila jakkoliv zareagovat, přerušil je příchod ostatních. V kuchyni se objevili Tonksová spolu s Moodym. Ten zaujal své místo u stolu, zdravé oko upřel na Lindu, zatímco jeho čarovné oko sledovalo celou místnost. Nemohla si pomoct, ale děsilo ji. Tonksová šla rovnou k ní.
„Ahoj,” přivítaly se spolu. „Něco jsem ti přinesla,” řekla a vyndala malý balíček ze svého hábitu.
„Co je to?” zeptala se překvapeně Linda a přijala dárek. Byly v něm dlouhé dámské rukavičky bez prstů z velice jemného materiálu.
„Víš, všimla jsem si, že pořád nosíš zavázanou ruku, tak...” vysvětlila Tonksová.
Lindu její všímavost překvapila.
„Děkuju, to je od tebe pozorné... opravdu,” usmála se a objala ji.
Kuchyně se pomalu zaplňovala. Postupně přicházeli: Pastorek, Molly s Arthurem a Bill. Společně pak usedli k velkému stolu. Posledním byl Severus. Linda seděla tak, že viděla na dveře do kuchyně. Jakmile vešel, přejel pohledem po místnosti, až se střetl s jejíma očima. Myslela, že si stoupne jako pokaždé do rohu místnosti, ale překvapil ji. Sedl si ke stolu, sice dál od ostatních, ale dostatečně blízko ní. Všimla si, že všichni hledí jeho směrem, pravděpodobně nesl důležité zprávy. Nepatrně se zachvěla, když zaslechla jeho klidný hluboký hlas.
„Pán zla pověřil Luciuse Malfoye, aby získal tu věštbu. Věřím, že k útoku dojde během několika dní. Tentokrát chtějí Pottera vlákat do pasti,” řekl na úvod a pohlédl na Blacka.
„Cože? Harryho?” zareagoval okamžitě Sirius.
„Ale Harry je v Bradavicích, je v bezpečí... Jak by se k němu dostali,” pronesl logicky Lupin.
„Obávám se, že Pán zla už ví o jejich vzájemném propojení a nějakým způsobem toho využije. Několikrát jsem zdůrazňoval, aby se Potter naučil ovládat svou mysl, aby zvládal Nitrobranu. Pravděpodobně to nepokládá za nutné,” ušklíbl se Snape a ignoroval nenávistný pohled Siriuse Blacka.
„Severusi, Harry říkal, že jsi mu přestal dávat hodiny,” poznamenal Lupin.
„To není dost přesné, vyhodil jsem ho. S ním jsem co se týče lekcí skončil!” řekl vztekle Snape.
Situace se poněkud přiostřila. Linda cítila, jak Sirius ztuhl a na krku mu naběhly žíly, stiskla mu pevně pod stolem ruku. Nakonec se do toho vložil Pastorek.
„Dobrá, dobrá... to teď nechme! Takže říkáš, že Ty–víš-kdo mu může vniknout do hlavy a donutit ho tak, aby mu věštbu sám donesl?” zeptal se Kingsley Severuse.
„Nevím co přesně má Pán zla v plánu, ale tentokrát si je jistý, že uspěje,” odpověděl opět klidným hlasem.
„Takže co podnikneme?! Máme hlídat pana Pottera, Odbor záhad, Darnella... poněkud neurčité zprávy, Snape!... To nám moc nepomůže,” promluvil posměšně Moody a ani neskrýval své nepřátelství k tomuto muži.
„Pán zla se mi nesvěřuje se svými plány... říkám co vím! Poukazuji na zbrklé Potterovo jednání, pokud najde jeho slabinu, využije ji!” Hlas mu téměř zledovatěl.
Moody se jen nepěkně ušklíbl. „To jistě,” utrousil opovržlivě. Vypadalo to, že ho chce vyprovokovat.
Linda se dívala do Severusovi tváře. Byla nečitelná, ale ona viděla dál, vůbec nebyl bezcitný, vždyť jí už tolikrát pomohl.
Proč to jen druzí nevidí?
Pohlédl na ni. Usmála se, chtěla mu dát najevo, že ona je jeho přítel.
Diskuze by se strhla v nepěknou hádku, kdyby opět rázným hlasem nezakročil Kingsley.
„Myslím, že na osobní spory není vhodná doba. Máme důležitější věci na práci, například dostat Raula Darnella. Jistě se mnou všichni souhlasíte, že je to nebezpečný šílenec. Od večera co napadl Lindu se na žádném místě, o kterém jsme předpokládali, že má pro něho nějaký význam, neukázal. Severusi, máš něco ty?” obrátil pozornost znovu ke Snapeovi.
„Lucius ho předhodil Pánovi zla jako zrádce a ten si žádá jeho hlavu. Obávám se ale, že prvořadý úkol je získat tu věštbu... Darnell prozatím někam zmizel,” konstatoval chladně.
„A co Lindin manžel, věříš mu?” zeptal se ho Remus.
„Věřím, že pokud ho najde, zabije ho!” dodal.
Linda zbledla.
„Kdo?” zeptala se nechápavě a ostatní si snad teprve teď uvědomili její přítomnost.
„Tys jí to neřekl?!” ozval se překvapeně Lupin a loupl očima po Siriusovi.
„Co neřekl? O čem to mluvíte?” dívala se z jednoho na druhého.
„Lindo, co víš o svém manželovi?!” zeptal se přímo Remus.
Linda se nechápavě rozhlédla po ostatních, většina se tvářila stejně jako ona.
„Já o něm nic nevím... Neviděla jsem ho skoro pět let.” Musela polknout, cítila v puse hořko.
Proč se na něho ptá? A jak to s tím souvisí?
Znovu pohlédla na Siriuse, čekala, že jí to vysvětlí.
Než stačil cokoliv říct, ozval se Moody.
„Možná bys měla vědět, že se přidal k Smrtijedům,” varoval ji a pátravě se na ni zahleděl.
Linda prudce vstala ze židle, což mělo za následek, že se musela pevně zachytit desky stolu, aby neklesla zpět.
„To není pravda!" křikla na něho. ,,To on by... To by neudělal!”
Moody si posměšně odfrkl. 'Naivní ženská.'
Sirius Lindu uchopil za rameno a donutil ji zase usednout.
„Tak to se ti povedlo,” neodpustil si Severus jízlivě k Moodymu.
„To by stačilo! Copak nevidíte jak na tom je?... A vysvětlíte nám ostatním, o co tu jde?” ozvala se rozčíleně Molly.
Remus jim řekl co všechno věděl a co mu řekl Snape.
Linda ho nevnímala, myslela na Philippa.
Proč to udělal? Byl celou dobu na blízku a nedal o sobě vědět? Pak jí to došlo. To on ji sledoval, to byl ten známý pocit, který cítila v jeho blízkosti. Ale proč se přidal k Smrtijedům? Je možné, aby se někdo tak změnil? Nebo si myslel, že svět podle Voldemorta bude lepší, sdílel jeho názory? Nedokázala to pochopit, celou dobu se neozval a teď se o něm dozvídá takovým způsobem. Najednou se všechno vrátilo, vzpomínky na jejich společný život a na syna. Zaplavily ji s takovou silou, že zalapala po dechu. Chytila se za srdce, jakoby mohla zpomalit jeho zběsilý tlukot.
„Jsi v pořádku?” zeptal se starostlivě Sirius.
Linda si uvědomila pohledy ostatních. „Ne. Já... Promiňte, omlouvám se.” Udělalo se jí z ničeho nic špatně. Vstala a odešla z kuchyně. Musela odejít, všechno tam na ni padalo.
Sirius chtěl jít za ní, ale Lupin ho zadržel.
„Nech ji. Dopřej jí trochu času,” řekl tiše, aby ho slyšel jen on.
Ač nerad, poslechl a znovu se posadil.
„Takže jestli tomu dobře rozumím,” ozvala se znovu Molly, „tak je ten Gray na naší straně, i když je Smrtijed?” Dívala se přitom na Snapea.
„Ano,” odpověděl krátce Severus.
„Jsi si jistý?!” zeptal se Arthur, který do teď jen poslouchal.
„Přečetl jsem mu myšlenky. Takže ano, jsem si jistý.” Pomalu mu docházela trpělivost.
„Mohl ti je podstrčit,“ popíchl ho Moody.
Snape se ušklíbl. „Opravdu mě těší tvá důvěra v mé schopnosti,“ utrousil sarkasticky. „Jestli je to všechno rád bych odešel,” dodal a aniž by čekal na odpověď, chystal se k odchodu.
„Vlastně jsem tě chtěl požádat,” zarazil ho Remus, „jestli by ses nepodíval Lindě na ruku, zda je v pořádku.”
„Nemyslím si, že by to bylo nutné, ale budiž,“ neodpustil si.
Lupin opět obrátil pozornost k ostatním a pokračoval v probírání strategie. Informací moc neměli a času taky ne.
Severus našel Lindu v prvním pokoji, do kterého vešel. Seděla na posteli, jednou rukou zapřená do matrace a druhou se držela za žaludek. Zvedla k němu pohled. Smutek vystřídalo překvapení.
„Než odejdu, podívám se ti na ruku,” vysvětlil. Jeho hlas zněl tvrději než měl v úmyslu.
Linda si uvědomila, že zůstal u tykání a byla za to ráda.
Sedl si vedle ní, vzal její ruku do své a opatrně sundal obvaz. Když se začínala objevovat rána, Linda odvrátila hlavu a zavřela oči. Všiml si toho. Pohled na rozšklebený kříž opravdu nebyl pěkný, ale jinak musel uznat, že se rána hojila lépe než čekal. Bál se o její prsty, ale zdály se být v pořádku.
Zatímco zkoumal funkčnost nervů v ruce, cítil potřebu nějak zmírnit dopad vyřčených slov.
„Tvůj muž se k Smrtijedům přidal jen kvůli Darnellovi," promluvil tiše, ,,aby ho sledoval. Chtěl tě tak ochránit."
Linda na něho pohlédla. Stále držel její ruku ve své a upřeně pozoroval zranění.
„Je v pořádku,” ujistil ji a něžně hladil palcem zjizvenou dlaň.
Lindu ten dotyk rozechvěl a ještě více jeho oči, když se na ni podíval. Bylo v nich zvláštní světlo. Nebo se jí to jen zdálo?
Najednou si uvědomil co dělá a ruku stáhl.
„Musím už jít,” oznámil a vstal. Opět chladný a strohý.
„Severusi.” Linda ho několika kroky dohnala a chytla za ruku ještě než stačil vyjít z pokoje.
Překvapeně se otočil.
„Děkuju ti,” hlesla a aniž by si to uvědomila, dělala to samé co on před chvíli - přejížděla palcem po jeho dlani.
Zato Severus si to uvědomoval až příliš jasně. Byl v pokušení udělat nějakou hloupost, které by pak litoval. Nechápal co se to s ním děje, proč na něho tahle žena tak působí. Odkrývala v něm jeho slabosti a za to ji nesnášel. Nechtěl nic z toho cítit. Nesměl. Zakázal si to.
Tak proč vyhledává její společnost? Proč tu stojí, hledí jí výmluvně do očí a bojuje s touhou vzít ji do náruče? Konejšit ji, chránit ji... líbat ji? Vždyť ona ochránce má! Moc dobře věděl, že je s Blackem. O to víc ho nenáviděl. A teď se ještě objevil její manžel. Tak proč ještě zůstává?
Severusův pohled ztvrdl a prudčeji než bylo nutné, vytrhl ruku z jejího sevření. Potom se otočil a rychle odešel.
Linda zůstala jako přimrazená. Chtěla mu jen poděkovat, vždyť jí tolik pomohl. Rozhněvala ho snad? Nerozuměla mu.
------------
Nechtělo se jí vrátit k ostatním, pravděpodobně se stejně brzy rozejdou. Vrátila se k posteli a schoulila se v ní. Bylo toho tolik na co myslela, tolik se toho za poslední dny stalo. Myslela na Philippa. Opustil ji, byl pro ni stejně mrtvý jako jejich syn. Nepředpokládala, že by ho někdy potkala, udělala za svou minulostí tlustou čáru.
Minulost... vždycky vás dožene. Vtrhne vám do života, kdy to nejmíň čekáte.
Sama pro sebe se ušklíbla.
Zaslechla v chodbě hlasy, zřejmě je už Remus propustil. Chvíli nato se ve dveřích objevil Sirius, tiše je za sebou zavřel a popošel blíž k ní.
„Zlobíš se?” zeptal se provinile.
„Trochu,” přiznala. Pak dodala: „Ale vím, proč jsi to udělal.”
Sirius se pousmál.
Linda se posunula, aby mu udělala místo vedle sebe. Lehl si vedle ní na bok a zapřel se o loket.
„Bylo ode mě neslušné, že jsem se ani nerozloučila,” vyčítala si.
„Ani ne... Myslím si, že chápou jak se cítíš,“ ujistil ji. „Vlastně jsem pro tebe přišel, Molly s Arthurem a Tonksová ještě zůstali. Molly si to nedala vymluvit a vaří ti něco k jídlu, zdáš se jí hubená,” vyřídil vzkaz a přitulil si ji k sobě do náruče.
Linda ho pohladila zdravou rukou po tváři.
Najednou zvážněl. „Co ruka? Byl tu Snape?”
Neměla ji ovázanou, jemně se jí dotkl.
„Byl tady, je to už v pořádku,” odpověděla a rychle ruku stáhla.
Sirius si povzdechl, věděl jak ji to znetvoření trápí.
„Před tím jsi mi chtěla něco říct,” změnil téma.
Linda nechápavě svraštila obočí.
„Než nás přerušil Remus,” dodal, aby si vzpomněla.
Pochopila. Teď rozhodně nebyla ta správná doba říct mu o dítěti.
„To nebylo důležité,” pokusila se usmát a posadila se. „Měli bychom se přidat k ostatním, mohlo by jim naše zmizení být podezřelé,” dodala, aby se už nevyptával.
Chtěla si znovu ovázat ruku, když si vzpomněla na dárek od Tonksové. Vyndala z kapsy jemné rukavičky a natáhla si je.
„Sluší ti, od koho jsou?” usmál se a přejel prsty po hebké látce.
„Od Nymf, je to velice všímavá a milá dívka... nemyslíš?”
„To ano, doufám, že si toho jednou všimne i Remus.”
Linda na něho překvapeně pohlédla a on se usmál.
V kuchyni to začínalo příjemně vonět. První kdo se k nim otočil, byla Tonksová. Jakmile si všimla rukaviček, potěšeně na Lindu mrkla.
„Jsem ráda, že ses ještě vrátila,” řekla a ukázala na místo vedle sebe.
Linda se usadila vedle ní a rozpačitě pohlédla na Arthura a Molly.
„Omlouvám se, bylo to ode mě... Nechtěla jsem takhle odejít, ale rozrušilo mě to.”
Molly jen dobrácky mávla rukou.
„Jsou to prostě jen muži!... Jdou tvrdě za svým, řeší vážné problémy, ale občas zapomínají, že jsou mezi nimi ženy... ženy, které na rozdíl od nich mají své city a jsou zranitelné. S tím si nelam hlavu, však jsem jim dala co proto,” řekla a káravě se podívala na Siriuse.
Linda si to dovedla představit.
---------------------
Od schůze Řádu uběhl víc jak týden a nic se nestalo. Remus se zastavil před třemi dny, aby se vyspal. I když se snažil nedat to na sobě znát, Linda si všimla, že je přepadlý. Určitě pořádně nespal několik dní.
Nejhorší bylo, že se vůbec nikam nepohnuli. Po Darnellovi se slehla zem a ze strany Voldemorta nevzešla žádná reakce, žádný útok Smrtijedů... prostě nic. Všichni cítili to napětí, jen netušili odkud rána přijde.
Sirius měl opět jeden ze špatných dnů, a jako vždy trávil čas s Klofanem. Když to trvalo déle než obvykle, Linda to nevydržela a šla za ním. Potichu otevřela dveře. Stál k ní otočený zády, krmil zvíře a láskyplně jej poplácával po krku.
„Jen pojď k nám, Klofan tě rád uvidí,” vybídl ji.
Linda se nebála, nebyla tu poprvé. Občas přišla dělat zvířeti společnost, vždyť zachránil Siriusovi život a odměnou mu byla tato půda a zajetí.
„Neruším?“ zeptala se trochu váhavě.
Sirius se otočil. „Ne, jsem rád, že jsi přišla,“ pousmál se a přešel k ní. „Stejně celou dobu myslím na tebe.“
Linda mírně zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. „Já na tebe taky. Chtěla bych být s tebou... chybíš mi.“
Pohladil ji po tváři. „Taky chci být s tebou,” zašeptal. Druhou rukou ji objal v pase a přitiskl k sobě. „Napořád,” dodal a políbil ji na čelo.
Linda ho objala kolem krku. „Nepolíbíš mě na rty?“ zašeptala a přitáhla si ho blíž.
Znovu se pousmál. „Svádíš mě?“ zažertoval.
„Ano, uspěji?“
Něžně přejel prsty po jejích rtech, byly tak hebké... a horké. „Ty vždycky,“ hlesl a něžně Lindu políbil.
I když nerad po chvilce se od ní odtáhl. Po tom co prožila se snažil být zdrženlivý, přestože po ní toužil. Nebyl si jistý, zda by chtěla víc a v žádném případě na ni nechtěl naléhat.
„Nepřestávej,“ žádala ho, „líbej mě ještě.“ A znovu mu nabídla své rty.
Tentokrát ji políbil naléhavěji. Tolik mu chyběla její blízkost a náruč. Toužil po jejím dotyku. A když sama polibek prohloubila a jazykem se dotkla toho jeho, byl to pro něho impuls. Tělem mu projela touha. Začal ji líbat vášnivě a žádostivě, a ona se mu s rozkoší poddávala.
„Jsi tak krásná,“ zašeptal, když na chvíli opustil její rty, aby se na ni díval. Oči jí plály touhou, chtěl se v nich ztratit. Volnou rukou přejel po jejím krku a sklouzl níž na hruď. Ze rtů Lindě unikl sten, ještě víc se k němu přitiskla.
„Po tomhle se mi stýskalo,“ hlesla. Ruce sklouzly k jeho bokům, dychtivě mu vytáhla košili z kalhot a začala ji rozepínat.
„Mě taky,“ odvětil a pomohl jí, aby ji pak odhodil na zem.
Dlaněmi mu přejela po nahé hrudi. Na každičkou jizvu, kterou objevila přitiskla rty. Sirius mhouřil oči a vpletl jí prsty do vlasů.
„Dotýkej se mě, miluj mě,“ sténala roztouženě mezi polibky.
Její horký dech ho rozpaloval a dráždil. „Lindo,“ hlesl.
Znovu ji k sobě přitiskl a zmocnil se těch sladkých rtů. Přes tenkou látku šatů hladil a laskal její tělo.
Siriusova divokost a vášeň Lindu roztřásla. Ta touha téměř bolela... chtěla ho. Dlaněmi pomalu sklouzávala níž přes jeho břicho, až prsty vklouzla za lem opasku.
„Vezmi si mě,” šeptla. „Tady. Teď.”
Jeho sebeovládání se zbortilo. Bylo to už nějakou dobu, kdy ho o to žádala, kdy po něm takhle toužila. V tu chvíli neexistovalo nic, žádný Voldemort, žádný Řád ani Brumbál, byli jen oni dva, jejich štěstí, které hrozilo, že jim rozerve hruď jak se dralo ven. Nechal se strhnout vášní a využil k tomu hromadu sena, které tu bylo připravené pro Klofana.
Oba na něho úplně zapomněli, ten si ale jejich propletených těl nevšímal.
-------------
Když se potom vrátili do kuchyně, Linda jim uvařila kávu a slíbila si, že mu to konečně řekne. Tentokrát to byla ta správná chvíle. To co se mezi nimi odehrálo nahoře bylo nádherné a poprvé cítila, že to tak má být, že mají být spolu.
Postavila kouřící hrnky na stůl a posadila se naproti němu. „Měli bychom si promluvit,” začala a natáhla se po jeho ruce, aby s ním propletla prsty. Sirius si ji přitáhl a políbil do dlaně.
„Souhlasím, taky s tebou chci o něčem mluvit,” usmál se, ve tváři záhadný výraz.
Stalo se, co se zákonitě muselo stát. V tu chvíli se z krbu ozval Snapeův hlas a přerušil je.
„Blacku!... Jsi tu?”
Sirius zavřel pevně víčka a nasupeně zavrčel. „A kde bych podle tebe měl být,” vyštěkl. Snape si opravdu uměl vybrat chvíli!
„Potter je přesvědčený, že tě drží Pán zla na Odboru záhad,“ ozvalo se stejným tónem.
Sirius vyskočil. „Cože? Jak na to přišel?!“ nechápal a přešel ke krbu.
„Říkal jsem, že využije jeho slabinu,” neodpustil si poznámku Snape.
„Je v pořádku?”
„Když jsem ho viděl naposledy, tak byl," odpověděl nevzrušeně. ,,Vyřídím mu to samé o tobě,” dodal a zmizel.
Sirius ustaraně pohlédl na Lindu.
„Je v pořádku, slyšel jsi... Harry měl zřejmě další vizi a bál se o tebe,” uklidňovala ho.
,,Chci tomu věřit, ale...Víš, ty jeho vize jsou nebezpečné. Brumbál má v tomhle pravdu, měl by se naučit Nitrobranu,” povzdechl si.
Linda pokynula rukou, aby se k ní vrátil. „Tak s Harrym o tom promluv," navrhla. ,,Třeba by ho mohl učit sám Brumbál".
„No, odtud toho moc nezmůžu, ale pokusím se.” V jeho hlase zazněl hořký tón, hned ale zmizel.
Několik minut seděli mlčky. Oba upíjeli ze svého hrnku a oba se toulali ve svých myšlenkách.
První prolomil ticho Sirius.
„Myslíš, že mu to Snape vyřídil?” zeptal se starostlivě.
„To by přece neudělal,” vyhrkla spěšně na Severusovu obranu.
„Tak jsem to nemyslel. Já jen... jestli mu to stihl vyřídit. Bojím se, aby Harry nepodnikl něco na vlastní pěst,” opravil se a stále se tvářil vážně.
„Určitě to stihl,” nezaváhala s odpovědí. „Siriusi, vím jak tě štve, že nemůžeš za ním, ale vydrž to. Musíš věřit ostatním,” dodala mírně a znovu ho chytla za ruku, aby mu dodala trochu jistoty.
„Jsem rád, že tu jsi se mnou, bez tebe bych se už zbláznil,” opětoval její stisk.
Linda se na něho usmála. „Nebo udělal nějakou hloupost.”
Ještě spolu chvíli žertovali, dokud se Linda nezvedla, aby odnesla prázdné hrnky a umyla je.
Sirius zůstal ještě sedět, uvažoval o tom, co chce udělat, co jí chce nabídnout. Po chvíli šel za ní, zezadu ji objal kolem pasu a jednou dlaní spočinul na jejím, zatím ještě rovném břiše.
Lindou projel zvláštní pocit, připadalo jí, že jsou rodina... ona, Sirius a jejich dítě. Bylo to snad poprvé, co si to úplně připustila.
„Siriusi, chci ti říct...” najednou jí selhal hlas.
„Já první,” přerušil ji a políbil na spánek. „Víš, poslední dobou jsem dost přemýšlel,” začal trochu nejistě. „Vždycky jsem považoval Harryho tak nějak za svého, po tom co mu Voldemort zabil rodiče. Slíbil jsem mu, že až tohle všechno skončí, že budeme spolu. Měl by konečně domov a oporu,” odmlčel se, čekal co na to řekne.
„Já vím, to je samozřejmé, Harry si to zaslouží,” souhlasila s ním.
„Rád bych, abys byla s námi, aby to mezi námi bylo podle pravidel,” řekl vážným hlasem.
Linda se k němu otočila čelem.
„Miluju tě, Lindo. Vím, že to nechceš slyšet, ale je to tak. Nemám ti zatím co nabídnout a taky vím, že je tu ještě tvůj manžel... Možná se budeš chtít k němu vrátit, ale tam nahoře jsem měl pocit, že jsme pro sebe stvořeni.” Poslední slova řekl téměř šeptem.
Dívala se na něho a cítila lásku. Mýlil se, nabízel jí toho tolik a tolik toho pro ni udělal. V prvé řadě ji vrátil k životu a jeden jí dal. Chtěla si to zasloužit, udělat ho šťastným.
„Dnešek pro mě hodně znamenal, Siriusi,” řekla po chvíli. „Nevrátím se k Philippovi. To co nás kdysi spojovalo je nenávratně pryč. A myslím si, že ani on nic takového neočekává. Vlastně by to ani nebylo možné." Linda najednou znejistěla. Hledala ta správná slova a jeho upřený pohled jí moc nepomáhal. Nervózně si jazykem přejela rty. ,,Protože se stalo něco, co vše změnilo," pokračovala. ,,Já... totiž my...” nedořekla, protože byli znovu přerušeni. Linda si povzdechla a oba se podívali ke dveřím, kterými právě vcházel Snape.
Severus se na okamžik zarazil, když je viděl v objetí a na čele se mu objevila pro něho tak netypická vráska. Ovšem stačil Blackův otrávený pohled a bylo to pryč.
„Bohužel, nestihl jsem Pottera včas,” oznámil stroze.
„Cože?” vyhrkl Sirius a odstoupil od Lindy, kterou dosud držel v náruči.
„Když jsem se vrátil do Bradavic, zjistil jsem, že spolu se slečnou Grangerovou a tou nemožnou Umbridgeovou šel do Zapovězeného lesa. Vypravil jsem se po jejich stopách, ale nezastihl jsem je. Obávám se, že se Potter vydal spolu s několika studenty na ministerstvo, aby tě zachránil!”
Linda vyjekla. Oba se po ní podívali.
Pak Snape pokračoval: „Už jsem uvědomil několik členů Řádu a Lupin informoval Brumbála.”
Sirius na nic nečekal. Zkontroloval svou hůlku, sáhl po saku, které leželo přes židli a chystal se odejít.
„Ty tu máš zůstat a čekat na Brumbála,” upozornil ho Snape.
„Zbláznil ses? Myslíš, že tu budu sedět, když je Harry v nebezpečí?!” vyčetl mu vztekle.
„Jak myslíš,” pokrčil rameny a uhnul mu z cesty. Nehodlal ho přesvědčovat.
„Siriusi, počkej... nemůžeš tam jít.” Linda se konečně vzpamatovala a chytla ho za ruku.
„Musím! Ty tu na mě počkej a přemýšlej o tom, co jsem ti řekl,“ žádal, vzal její tvář do dlaní a políbil. „Až se vrátím promluvíme si, ano?” ubezpečil ji ještě. Pak Lindu pustil a odcházel.
„Počkej, musím ti něco říct!” zavolala na něho.
„Až se vrátím.” Byl pryč.
Linda zůstala němě stát ve dveřích z kuchyně. Zírala do prázdné chodby a najednou dostala strach. Strach z prázdnoty a opuštěnosti... bylo to jako předzvěst něčeho zlého. Musela se rukou opřít o rám dveří, chodba se s ní zhoupla. Položila si čelo na paži a snažila se zhluboka dýchat. Vůbec si nevšimla zkoumavého pohledu černých očí, úplně na Severuse zapomněla.
Ten byl znechucený sám ze sebe, že nezmizel dřív než ten idiot Black. Nepotřeboval být svědkem jejich „srdceryvného” loučení. Kdyby ho poslechl a seděl doma s ní, nemusel by se teď dívat, jak se mu před očima hroutí!
Tak proč zůstal? Proč ho tahle žena nutila dělat věci, které nechtěl?
„Lindo,” oslovil ji, připadalo mu už věčnost co tam stála.
Nereagovala.
„Lindo,” ozval se znovu, tentokrát rázněji.
Zvedla k němu bledý obličej. Chvíli jí trvalo než si uvědomila, že je tam celou dobu s ní.
„Promiň, já...” Nezmohla se na pořádnou větu.
„Jsi v pořádku?” zeptal se a přišel blíž.
„Ano, jen... Jen se mi trochu zatočila hlava," řekla rozpačitě a pohnula se z místa. ,,Neuvědomila jsem si, že tu nejsem sama.”
Severus se zamračil. „Neměl jsem v úmyslu se tu zdržet,” řekl příkře.
Linda upřeně pohlédla do černých očí, ze kterých se však nedalo nic vyčíst.
„Nemusíš tu zůstávat, já to Brumbálovi vyřídím. Nedělej si starosti," dodala a prošla kolem něho ke krbu, aby zapálila oheň. Roztřásla ji zima.
Snape ztuhl, jako když do něho uhodí blesk.
„Nemám důvod zůstávat!" vyštěkl. ,,To by měl spíš Black, nemyslíš?!“
Linda se na něho otočila. „Proč je tak těžké přiznat, že máš starost?” povzdechla si.
Nepřátelským pohledem ji propaloval. „Co jsem měl vyřídit, jsem vyřídil!” dodal nevrle a naštvaně odkráčel pryč.
Proč by zůstával? Kvůli ní?... On si přece nedělal starosti! Vztekal se. Ale pak se v něm ozval vtíravý hlásek. 'Ale ano, chtěl jsi zůstat a právě kvůli ní! Štve tě, že tě prokoukla.
K ČERTU S NÍ!
------------------
Linda chodila od ničeho k ničemu. Neměla tušení, jak by se zabavila. To čekání bylo hrozné. Naštěstí se objevil Brumbál.
„Kde je Sirius?” zeptal se, když se rozhlédl po místnosti a zjistil, že je tam Linda sama.
„Neposlechl mě, šel s ostatními,” odpověděla. I když se snažila o klidný tón, hlas ji zradil.
Slyšela dobře, nebo opravdu Brumbál zaklel?
Řekla mu všechno, co jim sdělil Severus, a pak opět osaměla.
Zkoušela zabít čas četbou, ale nesoustředila se na nic z toho, co četla. Nakonec to vzdala a knihu zaklapla. Pak ji něco napadlo, mohla by malovat, vždycky jí to pomohlo. Vyhrábla pohrabáčem z ohně několik kousků ohořelého dřeva a zaklínadlem je přeměnila v černý uhel, kterým by mohla kreslit. Vešla do Siriusovi, vlastně teď už i její, ložnice a dívala se na bílou zeď naproti posteli. Přemýšlela jak nejlépe vyjádřit na co myslela. Pak na to přišla. Nakreslí je jako rodinu a on pochopí... pochopí co se mu snaží několik dní říct. Sama pro sebe se nad tím nápadem usmála.
Pod zkušenými tahy se začínaly rýsovat tváře. Tentokrát to bylo jiné, malovala pro radost. Hrála si s detaily, aby zachytila co nejvěrohodnější podobu. Trvalo to dlouho, ale Lindě to přišlo vhod. Když skončila, poodstoupila, aby si kresbu prohlédla. Pod rozvětveným statným stromem seděla v trávě ona s rozpuštěnými vlasy, o její skrčené nohy se opíral usmívající se Sirius a na hrudi mu spinkalo novorozeně, které láskyplně objímal. Vedle ní z druhé strany seděl Harry a šťastně se smál. Ještě poopravila několik tahů, ale jinak byla s výsledkem spokojená. V duchu se těšila, co na obraz řekne Sirius.
Právě se vracela z koupelny, kde si vydrhla začerněné ruce, když zaslechla kroky.
Konečně!
Vyběhla do chodby a zarazila se. Viděla Pastorka, Moodyho, Tonksovou a Remuse, který se zdrceně opíral o zeď. Několik vteřin zmateně hleděla z jednoho na druhého.
Někdo chyběl a proč se všichni tváří tak zmučeně? Někdo chybí... kdo chybí?!
Její mozek se tomu bránil. Aniž by promluvila, zatřásla hlavou.
'Ne to ne, on teprve dorazí!' Ujišťovala se v duchu.
„Lindo,” prolomil tíživé ticho Remus a popošel směrem k ní.
„Kde je Sirius,” vyrazila ze sebe a couvla před ním.
„Lindo, on se už nevrátí,” zašeptal zlomeně.
„Lžeš!... Kde je Sirius?” zopakovala o něco hlasitěji a zase před ním couvla.
Nemohla mu věřit, nechtěla... On se vrátí, musí!
„Pojď ke mně,” vyzval ji a natáhl k ní ruku.
Pohlédla na ostatní. Čekala, že ji podpoří, že ji ujistí o jeho návratu. Nestalo se tak.
„Lindo, Sirius je pryč... je mrtvý!” řekla s pláčem Tonksová.
„Ne, to není pravda. NE!” vykřikla.
Vyhnula se Remusovi a jako ve zlém snu, vešla do kuchyně, kde se musela opřít o stůl. Ostatní Lindu následovali. Moody vzal odněkud láhev Ohnivé whisky a každému nalil. Tonksová tiše vzlykala, Kingsley stál mlčky u krbu a díval se do plamenů. Remus se postavil vedle ní.
„Je mi to líto,” promluvil a soucitně jí stiskl rameno.
„On se musí vrátit! Slíbil mi to... musí,” šeptala bezbarvým hlasem a pohlédla na něho.
Jen zakroutil hlavou.
„On nemůže být mrtvý, Remusi," odmítla jeho tvrzení.
„Je pryč,” řekl tiše a usedl na židli. Už nemohl, ztráta přítele a její zoufalství ho srazilo na kolena.
Linda zděšeně pozorovala hroutícího se Remuse a pochopila, že je konec. Že je Sirius pro ni ztracen.
„Siriusi!”
Její zoufalý výkřik a následně pád, všechny probral.
Remus k ní okamžitě poklekl a zkoušel životní funkce.
„Dýchá?” zeptala se vyděšeně Tonksová.
„Cítím velmi slabý puls,” odpověděl a pokoušel se Lindu probrat. Nedařilo se.
„U Merlina, vypadá jako mrtvá,” strachoval se Kingsley.
„Odnes ji k Mungovi! Tady s ní nic nezmůžeme,” rozhodl Moody, když se nedařilo probrat Lindu k vědomí.
Remus poslechl a s Lindou v náruči se před domem přemístil.
Jakmile se objevil v nemocnici pro kouzelníky, přispěchala k němu postarší lékouzelnice. Přebrala si od něho Lindu a odlevitovala ji do nejbližšího pokoje na lůžko. Zatímco ji pomocí kouzel diagnostikovala, kladla Remusovi otázky.
„Co se stalo?” ptala se aniž by na něho pohlédla.
„Rozrušila ji špatná zpráva. Zhroutila se a možná se při pádu uhodila do hlavy,” pokusil se roztržitě vysvětlit situaci.
„V jejím stavu se nesmí takhle rozrušovat,” vyčetla mu.
„Ale já... to nikdo nechtěl... Prosím?! V jakém stavu?” došlo mu, co vlastně lékouzelnice říká.
„Vy jste nevěděl, že je vaše žena těhotná?” podivila se a teprve teď na něho pohlédla.
„Ne, nevěděl. Není to moje žena, já nejsem...” zarazil se, musel se odvrátit, v očích ho pálily slzy.
„Vy nejste otcem?” zeptala se poněkud mírnějším tónem.
„Ne, ten je... mrtvý,” zašeptal, hlas ho neposlouchal.
„Promiňte, to jsem netušila,” omluvila se a znovu se soustředila na Lindu.
Nějakou chvíli trvalo, než se k němu znovu otočila a promluvila:
„Nebudu vám lhát, v tuto chvíli na tom není právě nejlépe. Musí tu zůstat, je příliš slabá a mohla by přijít o dítě. Budeme ji prozatím udržovat ve spánku a podávat posilující a výživné lektvary. Víc vám snad budu schopná říct zítra.” Dala mu ta najevo, že by měl opustit pokoj. Remus se ještě jednou podíval do bledého obličeje a s bolavým srdcem odešel.
Přemístil se zpátky na Grimauldovo náměstí. Nevěděl jak dlouho byl pryč, ale ostatní čekali na jeho návrat. S vděčností přijal od Moodyho sklenku whisky a naráz ji vypil. Potom jim řekl, co se dozvěděl. Zpráva o tom, že tu Sirius zanechal nenarozené dítě, všechny bolestivě zasáhla.
Ještě chvíli poseděli, vzpomínali, popíjeli. Když se začínali spolu loučit, Remus se rozhodl, že přespí v domě. Chtěl být sám, vzpomínat na věrného přítele, který ho opustil a který mu už teď chyběl.
Jeho kroky ho zavedly do Siriusova pokoje. Nejistě vešel a rozhlédl se po místnosti, zrak mu spočinul na kresbě na zdi. Linda to musela nakreslit dnes.
Šťastná rodina.
Pohled na spící novorozeně v Siriusově náruči ho dorazil. Musel si sednout, opřel se lokty o kolena a sevřel svou hlavu v dlaních. Pokojem se rozlehlo zoufalé zakvílení.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc děkuji za komentáře, mám radost, že se vám kapitola líbila. Psaní mě opravdu baví a mám ještě několik kapitol v zásobě, takže co nevidět přibude další. Zatím zdravím své věrné čtenáře a prosila bych i od ostatních, zda by nevyjádřili svůj názor.
Krása
(XXX, 25. 9. 2011 13:28)Úžasná kapitola, chudák Linda...:-(. Jsem zvědavá, co bude dál, rychle další kapitolu, prosím.
:)
(Marťa, 25. 9. 2011 12:23)
Dobře, tak bezprostřední reakce v podobě Ach... mi moc nevyšla :D teď něco smysluplnějšího...
hm...
ACH!!
Já věděla, že to uděláš, ale nechtěla jsem na to moc myslet.. :) No, bylo to hodně smutný, hodně, hodně smutný.. :( Ale doufám, že jí to dítě necháš, že neumře, to už by moje nervy neskously :))
Marťa
(Margot35, 24. 9. 2011 15:56)Doufám, že se kapitolka líbila, podle toho - Ach... :-), i když byla smutná
:-)
(Margot35, 25. 9. 2011 18:14)